Historická předloha pro Hru o trůny. Tam, kde skončila stoletá válka, válka růží právě začínala
26.8.2022, 08:52 > Středověk > AnglieVe všech záležitostech je nějaká žena; jakmile mi podají zprávu, říkám: Hledejte ženu, píše Alexandr Dumas v Pařížských Mohykánech roku 1854. Fráze „Za vším hledej ženu“ ani po více než 150 letech neztratila na síle, a nebylo tomu jinak ani ve druhé polovině 15. stol., když Anglii zachvátila občanská válka.
Králové byli odjakživa zástupci Boha na zemi. Jejich korunovace byla svátostí. Korunovační přísahy a sliby věrnosti, které jim jejich vazaly skládaly, byly slavnostní smlouvou uzavřenou před Bohem. Svrhnout pomazaného krále bylo něco strašného, a když se něco takového odehrálo v roce 1399 v Anglii, mnozí tvrdili, že z toho nevzejde nic dobrého. A měli pravdu. Padesát let od doby, kdy Lancaster Henry Bolingbroke svrhl z trůnu svého bratrance Richarda II. a na anglický trůn nastoupil jako Jindřich IV., byly boje mezi Lancasterovými a Yorkovými považovány za Boží odplatu.
… Bůh prokazuje milost tisícům, odpouští vinu, zločin a hřích, ale nic nenechává nepotrestáno. Trestá vinu otců na synech a synech synů až do třetího a čtvrtého pokolení. (1)
Nevěsta bez věna
Markéta d'Anjou byla vskutku skvostná princezna. Osud ji předurčil k vládnutí nad královstvím i nad srdci mužů.Dcera Reného d'Anjou, vévody z Anjou, Lotrinska a Bar, hraběte z Provensálska a krále Neapole a vévodkyně Izabely Lotrinské byla nejen krásná, ale i vzdělaná. Její bystrý um a krása, kterými oplývala, jí byly dány do vínku, stejně jako sudba, která s touto francouzskou princeznou už měla své plány.
Když ji 23. dubna 1445 jako patnáctiletou vdávali, nikdo se jí neptal, zda souhlasí s nastávajícím, kterého jí určili. Nikoho nezajímalo, co si o svém budoucím manželství myslí - její osud byl stejný jako osud jiných středověkých žen, zvláště těch ze šlechtického stavu: nenarodili se přece proto, aby o sobě rozhodovali.
Sňatek s anglickým králem Jindřichem VI. (vnuk Henryho Bolingbroka-Henricha IV.) měl Francii vyjednat mír. Francouzi, značně vyčerpaní stoletím bojů, doufali, že pokud se Angličan ožení s jejich princeznou, tak jako jeho otec či mnozí jeho předkové, podaří se jim uzavřít výhodný mír. I se jim to podařilo - pět let příměří Francii jen pomohlo. Na dobytí Normandie jim stačil jediný rok a šest dní, v létě roku 1450 byli angličtí vojáci vyhnáni z většiny francouzských měst a městeček, v jejich rukou zůstávalo jen Calais a některé části Gaskonska - stoletá válka se chýlila ke konci.
Ze svatby se stala jatka. Bartolomějská noc zbarvila Seinu do ruda
Svatba má být rituálem lásky a radosti, když se navíc jedná o královskou svatbu v 16. století, je to velký diplomatický akt. Sňatek Markéty z Valois a Jindřicha Navarrského měl přinést mír Francii zdevastované ... celý článekMarkéta Anjouovská sehrála rozhodující roli při jednání s Francií. Její krajané jí měli za co děkovat. Jen díky ní se jim opět vrátilo Main, když ho její manžel vyměnil za záruky obecného míru, které mu Francie přislíbila. Ztráta Main však v Anglii vyvolala velkou nespokojenost, mnozí pánové zasedající v královské radě protestovali, ale nebylo jim to nic platné.
Markéta, poznačená armagnacko-burgundskou válkou, jejíž nepřímým účastníkem byla, válkou s Anglií a intrikami, kterými byla neustále obklopena, to u anglických dobyvatelů neměla snadné. Strašné úklady, které se ve francouzském království udály, nepochybně měly neblahý vliv na její budoucí jednání. Mladičká princezna si do Anglie odnesla cosi, o čem sama neměla ani ponětí...
Budoucí anglická královna byla od počátku v těžké situaci: Nevěsta bez věna Angličany moc nepotěšila, jen těžko si na ni zvykali. Mnozí ji neměli v lásce pro její silnou a činorodou povahu, kterou ovládala o osm let staršího krále. Kdo se však tomu mohl divit? Jindřich VI. byl příliš slabý na to, aby rozhodoval spory, které vznikaly mezi mocnými rody, a to způsobilo, že pánové vzali věci do vlastních rukou a sporné záležitosti, které měl rozsuzovat silný král, řešili ozbrojenými setkáními. Chovali se, jako by se ocitli bez pána, a to byl konec jakéhokoli pořádku. Poté, co ve společnosti Williama de la Pole, vévody ze Suffolku, jednoho z nejoblíbenějších králových rádců, který svého pána zastupoval dokonce při zásnubním obřadu, odplula do Anglie, stala se silnou ženou slabého krále. Zasloužila se o to, aby se mnozí pánové staly spojenci pomazaného panovníka, a od kdy se Suffolk stal i jejím oblíbencem, nemalá část šlechty ji odsoudila.
Markéta se na anglické půdě ocitla v nebezpečí. Od začátku vynaložila jen velmi málo úsilí, aby si ji prostý lid i lidé z vyšších vrstev oblíbil. Podcenila mnohé Angličany, kteří byli přesvědčeni, že věrnost je ctnost, a ti ji rázem nenáviděli. Obvinili ji z toho, že jakmile její noha vstoupila na jejich stranu Lamanšského průlivu, začaly v jejich zemi problémy.
Lancasterové & Yorkové
Král nemá jen kralovat, především musí vládnout. Musí řídit království a být zodpovědný za jeho úspěch ve válce i v obchodování. Pečuje o spravedlnost, i o právo. Jindřich IV. a Jindřich V. kralovali, protože jim nechyběla základní schopnost vládnout, a moudří muži v anglickém království je poslouchali a podporovali. Avšak od doby, kdy se stal panovníkem slabý král, lancasterský nárok na trůn byl zpochybňován. Vládce musel být silný a úspěšný v mnoha oblastech: v diplomacii, ve financích, ve zvládání protichůdných zájmů mezi ctižádostivou šlechtou i mezi ostatními poddanými. Rozhodující byl však úspěch i v jiné oblasti: Král musel být úspěšný ve válce! Jenže Jindřich VI. takovým králem nebyl.
Markéta nikdy nenašla zalíbení v Richardu Plantagenetovi, vévodovi z Yorku. Dokonce vůči němu nikdy neprojevila ani dobrou vůli, a to byla chyba. Od té doby, co vkročila na anglickou půdu, obávala se, že si bude dělat nárok na anglickou korunu. Jeho nárok byl po matce nepochybně větší než nárok Lancasterů. Richard Plantagenet měl být právem svého původu anglickým králem, on však až do roku 1450 byl loajální Lancasterovec a králův dobrý služebník. A mohl jím zůstat, kdyby mu důvěřovali a dobře s ním zacházeli, ale jak se to už stává, to by do hry nemohli vstoupit jiní hráči, kteří míchali karty ve svůj prospěch: vévoda Jan z Bedfordu bránící a dobývající území ve Francii; jeho bratr Henry Beaufort, který se stal biskupem ve Winchesteru, kardinálem a kancléřem Jindřicha VI. a třetí bratr, vévoda z Gloucesteru, pečující o bezpečí nezletilého krále. Gloucester by se byl rád stal regentem, ale získal jen hodnost protektora a vždy, když se vévoda Bedford vrátil do Anglie, musel mu dát přednost ve správě země.
Jindřich VI. očividně měl schopné, ba možná nejlepší rádce, jaké mohl mít, a přesto se jeho trůn otřásl od základů. Byl příliš slabý, aby rozhodoval spory mezi urozenými pány v jeho království. Ti proto vzali věci do svých rukou a sporné záležitosti, které měl rozsuzovat silný král, řešili silou nebo hrozbou jejího použití. Není divu, že to vedlo k ozbrojeným setkáním mezi mocnými rody, které se staly předzvěstí rozsáhlejšího domácího konfliktu.
Matylda Anglická: žena, která chtěla vládnout Anglii
Říkáte si, jak je možné, že Anglie měla hned několik královen, zatímco na kontinentální Evropě to bylo naprosto nemyslitelné? Mohl za to sálský zákon, který dovoloval dědictví pouze v mužské linii a který v Ang... celý článekKrál měl své pány usměrňovat a vést, měli být spojenci pomazaného panovníka. Jenže Jindřich VI. byl příliš slabý, ocitli se bez pána a to byl konec pořádku.
Kdyby byl Jindřich VI. dobrý král a byl schopen zodpovědně vládnout, strach Lancasterů z mortimerovské linie by byl neopodstatněný. Svůj nárok na trůn by si možná nikdy neuplatnili, jenže Jindřich VI. byl příliš dobrý, více člověk než král.
Král byl příliš dobrý pro svět, ve kterém žil: příliš zbožný a nevinný. Příliš poctivý a prostý, a to se u panovníka nevyjímá dobře. Mnoha při své povaze připadal jako hlupák či slabomyslný. Lidé vždy upřednostňovali útočného a krutého krále, který je chytrý a odvážný. Jindřich VI. však nedostal do vínku ani jednu z těchto vlastností. Jeho laskavost a zbožnost mu byly více na škodu než na užitek. Předněji mu bylo vzdělání než dobývání nových území.
Když kardinál Beaufort, jeho synovci Jan a Edmund ze Somersetu a vévoda Suffolk rozhodli, že válku, kterou proti Francouzům vedli, nelze vyhrát a měla by se ukončit za co nejlepších podmínek, jaké lze získat, vévoda Gloucester byl velmi rozhořčen a s jejich vyjádřením se nikdy nesmířil. Jejich politika mu byla cizí, byla v přímém rozporu s přáním krále Jindřicha V., kterým bylo nepřetržitě dobývat nová a nová území a udržet už dobyta. Navíc nebyla ani úspěšná. Dal se slyšet, že život by byl mnohem snazší, kdyby našel více takových mužů, jako byl jeho oblíbenec Richard Plantagenet, vévoda z Yorku.
Vévoda Gloucester se stal hlavním představitelem těch, kteří dávali přednost válce ve Francii, a ocitl se na vzestupu. Jeho moc a autorita však výrazně oslabily, když byla jeho manželka na základě tvrzení, že pomocí černé magie ukládá o život krále, obviněná z čarodějnictví. Je možné, že vévoda v té době uvažoval o možnosti, že podnikne něco proti Suffolkovi. V roce 1447 byl svolán parlament do Bury St. Edmunds, což pro takové shromáždění nebylo zrovna obvyklé místo. Gloucester se na začátek jednání dostavil, ale následující den byl zatčen a obviněn z velezrady. Za několik dní byl nalezen na svém lůžku mrtvý.
Říkalo se, že bezprostředně po svém zatčení onemocněl - o život ho prý připravili úzkost a hrůza. Je však možné, že zemřel zcela přirozenou smrtí. No samozřejmě mohlo jít i o justiční vraždu.
Vévoda z Yorku byl dobrý služebník krále a nepochybně by jím i byl zůstal, kdyby tak moc neobhajoval politiku již nebohého vévody Gloucestera, které byl zastáncem.
Markétě a královským velmožům Edmundu Somersetovi a Suffolkovi se jeho smýšlení nelíbilo a pochybovali o jeho skutečných úmyslech navzdory tomu, že šlechta a lidé o něm smýšleli dobře.
York měl jen čtyři roky, když mu popravili otce obviněného ze zrady. Svěřili ho do výchovy Ralfa Nevilla, ženatého se sestrou kardinála Beauforta. Ralf Neville si svého svěřence oblíbil, a samozřejmě mladý Richard Plantagenet byl i skvělá parta. Když mu bylo třináct let, zasnoubil ho se svou devítiletou dcerou Cecílií, která už v té době byla velkou krasavicí. Vzali se, když jí bylo čtrnáct let. To už byl dědicem hraběte z March, vévodou z Yorku a členem královské domácnosti. Podle práva i z hlediska titulu byl jedním z velkých velmožů království. Byl mužem, kterého bylo třeba hlídat a věnovat mu přízeň a pozornost. Kdyby se bezdětnému a suverénnímu panovníku Jindřichovi VI. cokoli stalo, byl by York právoplatným dědicem trůnu.
Už jen samotná možnost, že by se jednou měl stát anglickým králem, znepokojovala královské rádce, zvláště Suffolka a Somerseta. Jejich obavy však nemusely být na místě. Sám si nedělal žádné nároky na korunu, svému králi sloužil oddaně jako voják, když neustále bojoval na válečném poli ve Francii. Zúčastnil se tažení v Normandii i Pikardii, stal se místodržitelem ve Francii a svému vládci sloužil věrně a dobře. Prý se dokonce ve službách svého krále zruinoval, protože použil všechny vlastní i půjčené peníze, aby mohl zaplatit vojáky a pokračovat ve válce.
Dva malí princové zmizeli v londýnském Toweru. Historická detektivka stále nemá jasné řešení
Píše se rok 1483 a v Anglii zuří válka růží. Zatímco znesvářené rody vybírají cesty, jak se dostat k moci, v londýnském Toweru se odehrává jedno z největších dramat této války, které je dodnes opředené tajemstv... celý článekJindřich VI. se Yorkovi za jeho služby odvděčil tak, že ho odmítl pověřit jakoukoli funkcí v Anglii. Přikázal mu, aby se vrátil domů, a nahradil ho svým bývalým vychovatelem, hrabětem z Warwicku. Když sestavil seznam členů své první řady, York mezi nimi nebyl. Tím ho přímo urazil. Jindřich VI. upřednostnil své bratrance, zvláště Jana Beauforta, synovce kardinála Beauforta, který se mezitím stal prvním vévodou ze Somersetu. Po Warwickově smrti dostal jeho místo. V tom však králi velmi špatně poradili. Somerset byl neschopný, nepodařilo se mu zastavit postup Francouzů, a tak král znovu jmenoval Yorka místodržitelem ve Francii.
Edmund, markýz z Dorsetu a příští druhý vévoda ze Somersetu, byl také jednou z důležitých osob v anglickém království. Vévoda ze Somersetu byl úhlavním nepřítelem Richarda Plantageneta, vévody z Yorku. Oženil se s Eleonorou Beauchampovou, dcerou Richarda Beauchampa, hraběte z Warwicku a vychovatele Jindřicha VI. Od začátku podporoval Markétu, byl její oporou. Jejich vztah byl veřejným tajemstvím.
Když Jindřich VI. pověřil Somerseta, aby získal zpět Gaskoňsko, udělal další chybu. Královo rozhodnutí velmi rozhořčilo Yorka, který v té době už musel čelit rozsáhlým nepokojům v Normandii a zoufale potřeboval čerstvé posily. Somersetovo tažení skončilo katastrofou a nakonec se ještě dočkal ponížení, neboť musel vyhledat útočiště u Yorka v Rouenu. Jeho vojsko bylo rozpuštěno a on sám se vrátil domů. V květnu roku 1444 zemřel. Údajně spáchal sebevraždu.
York se vrátil do Anglie a Jindřich VI. jej jmenoval místodržitelem v Irsku. Kdo ví, jestli to byl nápad Margarety, Suffolka, Edmunda Beauforta, budoucího vévody ze Somersetu, nebo dokonce králů, ale dokonale se ho zbavili.
York, i když nerad, úřad po dvou letech odmítání přijal a v létě v roce 1449 se přeplavil přes vody Irského moře. Jakmile odešel, velení anglického vojska ve Francii bylo svěřeno do rukou Edmunda Somerseta.
Markéta se domnívala, že každá hrozba pro lancasterovský rod bude v budoucnu přicházet od vévody z Yorku. Proto pokračovala v politice, která ho vytlačovala na okraj státních záležitostí a sama se obklopila skupinou spolehlivých přátel. Somerset dohlížel na to, aby královské úřady obsadili jen lidé věrní trůnu, zvláště Markétě. Jim oddaní stoupenci měli jedno společné - všichni stáli proti jednomu z velkých velmožů království, proti Richardu Plantagenetovi.
Markéta se velmi snažila porodit králi dědice, ale měsíce se měnily v léta a ona stále ještě nepočala. Když pak konečně otěhotněla, mnozí si lámali hlavu nad tím, zda je otcem král, nebo Somerset, který byl považován za jejího milence.
Nepřátelství mezi Richardem Plantagenetem a Somersetem však narůstalo, doslova nabývalo obludných rozměrů, které vyústily v řadu ozbrojených konfliktů, obvinění z velezrady i útěku a utažení se do mocného hradu Ludlow, patřícímu Yorkovi.
York byl předpokládaný dědic trůnu a měl mnoho stoupenců. Somerset příliš dobře věděl, že nemůže zajít příliš daleko. Uspokojil se s tím, že vévodu, pokořeného a v nemilosti, vyhnali na jeho panství. Markéta byla znovu šťastná, všechno se zdálo dokonalé. Jenže jak už to bývá, nevyzpytatelné a nepředvídatelné okolnosti se přičinili o změnu událostí...
Léto roku 1453 probíhalo pro anglickou královskou domácnost nepochybně příjemně. Markéta byla těhotná a král se velmi těšil na dědice. Jeho oblíbenci byli u moci, strach z Yorku opadl. Oběma se snáze dýchalo. Pak však přišla strašlivá zpráva z Francie a jejich svět se zhroutil.
Zpráva o zdrcující porážce u Castillonu, při které zahynul velitel Talbot, by možná byla zasáhla silnější jedince. Anglický král však silný nikdy nebyl.
V době, kdy se to Jindřich VI. dozvěděl, řešil napjaté vztahy mezi mocnými rody. Nevillovi a Percyovi byli po generace na nože a král doufal, že se mu podaří zalepit největší trhliny a vynutit si alespoň dočasný mír. Jenže když se k starosti, kterou měl s nimi, přidružily útrapy s mladým Richardem Nevillem, hrabětem z Warwicku - zatím jeho bývalého vychovatele -, který vedl otevřenou válku s jeho oblíbencem Somersetem, bylo toho na slabého krále příliš. Nerozvážně se postavil na Somersetovu stranu, když si dělal nárok na majetek, na který neměl žádné právo, čímž popudil rod Nevillových a zahnal je na Yorkovu stranu. Percyovi se přirozeně spojili se Somersetem. Na západě Warwick povstal se zbraní v ruce a král upustil od návštěvy severu. Rozhodl se odejít do Walesu a vypudit Warwicka z Cardiffu, po kterém toužil Somerset. Začátkem srpna pobýval v hrabství Wilthshir, poblíž města Salisbury, a tam se dozvěděl zprávu o prohrané poslední bitvě stoleté války.
Účinek zprávy na krále byl příšerný: zešílel. Upadl do stavu absolutní apatie, načisto přišel o soudnost a rozum. Jeho stav sklíčenosti trval celý další rok a půl. Bez cizí pomoci nedokázal chodit, dokonce ani vstát z křesla. Neměl ponětí o čase, a když se na podzim narodil jeho dědic, ani ten ho nepřivedl zpět k normálnímu životu.
Království se ocitlo bez vedení. Rada sice vládla jeho jménem, ale chyběla její skutečná autorita. Poté, co se hádka mezi Nevillovými a Percyovými změnila na otevřenou válku a království se začalo řítit do úplného chaosu, královská rada se rozhodla najít vůdce, který by byl schopen řídit zemi. Favoritem byl, jak jinak, vévoda ze Somersetu, který se stal kmotrem prince Eduarda.
Absolutní peklo trvalo 5 dní - velký požár Londýna
Velké požáry měst nebyly ve středověku ničím neobvyklým. Ani anglický Londýn nebyl v tomto ohledu výjimkou. Avšak Velký požár z roku 1666 se zapsal do historie jako jedna z největších katastrof, srovnatelná sna... celý článekRada věděla, že York a Somerset nemohou pracovat společně. Na žádost biskupů se obrátili na Yorka, který již nebyl přímý následník trůnu, ale zůstává předním urozeným pánem království.
Vévoda z Yorku nikomu nic nezapomněl a neodpustil. Do Londýna vstoupil 12. listopadu 1453 v doprovodu svého nejstaršího syna Eduarda, hraběte z March a vévody z Norfolku, synovce jeho ženy, a velkého doprovodu.
Spojenectví Yorka a Norfolka bylo dost silné, aby královskou radu přimělo vystoupit proti Somersetovi. Vévoda ze Somersetu byl na základě obvinění, že zradil anglické državy ve Francii, uvězněn. Jeho domovem se stal londýnský Tower a měl tam zůstat, dokud obvinění proti němu nebudou prošetřena.
Markéta, jak jinak, v Yorkovi vždy viděla nepřítele a stavěla se proti němu. Její odpor však ještě vzrostl, když se začala rýsovat možnost, že by se mohl pokusit uchvátit místo jejího syna. Požádala radu, aby ji jmenovali regentkou během nemoci jejího manžela a aby mohla rozhodovat o udělování všech úřadů.
13. února 1454 velká rada složená ze všech pairů parlamentu jmenovala Yorka místodržitelem království a pověřila ho otevřením parlamentu. Vévoda z Yorku zaujal místo v čele královské rady. Ta v polovině března předala parlamentu návrh zákona, který nedospělého prince Eduarda uznával za prince z Walesu, vévodu z Cornwallu, hraběte z Chesteru a za dědice trůnu.
Markéta však v sobě i nadále živila podezření, že York se tajně připravuje na získání trůnu. V březnu zemřel arcibiskup Kemp, kancléř a strážce velké pečeti Anglie. Protože byl král šílený a kancléř mrtvý, královská pečeť byla nepoužitelná. Bez pečeti se nedalo vládnout. Lordi navštívili Jindřicha, ale nepodařilo se jim prolomit jeho mlčení. Bylo nutné zvětšit Yorkovy pravomoci, a tak jej 27. března jmenovali protektorem Anglie a hlavního královského rádce. Jeho pravomoci však byly omezené: nemohl měnit králova rozhodnutí z minulosti ani zasahovat do práv a majetku královny a prince. Ve jmenovacím dekretu byla poznámka, že jedině současná situace přinutila parlament, aby byl do funkce jmenován. Jeho jmenování však mělo platit jen do té doby, než s ním bude král souhlasit.
Na Vánoce roku 1454 se králi začal vracet rozum. Jeho uzdravování bylo postupné a paměť nestála. Když se Jindřichovi vrátil rozum, Yorkovo protektorství skončilo. Vévoda předal úřad do rukou krále, Somerset byl propuštěn z Toweru a znovu zaujal své místo po panovníkově boku. Jindřich VI. opětovně jmenoval do své řady údajné Yorkové nepřátele a vévoda se začal cítit ohrožený.
Situace v Anglii se vůbec nevyvíjí příznivě.
Po královské radě v březnu roku 1455 vévoda z Yorku, hrabě ze Salisbury a mladý hrabě z Warwicku se svými družinami opustili Londýn a vrátili se na své majetky na severu a západě Anglie. 23. dubna rada vydala výnos, který na 21. května svolával parlament do Leicesteru, oblíbené pevnosti Lancasterů. Mluvit se mělo o králově bezpečnosti. Ani vévoda, ani jeho spojenci však nebyli přizváni.Brzy bylo jasné, že se nejedná o normální zasedání parlamentu - nekonaly se volby poslanců z řad měšťanů a rytířů. Pozvánky dostali jen úzce vybraní nepřátelé Yorku a Nevillových. Všichni byli zarytými stoupenci Somerseta a bylo jim řečeno, aby do parlamentu přivedli i své ozbrojené družiny. York opodstatněně cítil, že připravují past. Podobné počínání vedlo k zatčení a náhlé smrti vévody z Gloucesteru. Není divu, že York, jeho švagr Richard Neville, hrabě ze Salisbury, a jeho syn Warwick ozbrojili své muže a vydali se směrem na Londýn.
Královna a vévoda z Buckinghamu: Je příběh ze Tří mušketýrů skutečný?
I kdybyste ten příběh nikdy nečetli, určitě ho znáte. Francouzská královna propadne vášnivé lásce k vévodovi z nepřátelské Anglie. Zákeřný kardinál chce královnu diskreditovat a zničit. Naštěstí se ale objeví t... celý článekProhlásili, že v žádném případě netáhnou proti veličenstvu, ale prý se chopili zbraní proto, aby odstranili zlé rádce krále, kteří se uchýlili pod jeho ochranná křídla. Král odešel do Leicesteru v den konání parlamentu, ale prý se nedostal daleko od města, když mu předali poselství od Yorku, Salisburyho a ostatních pánů, ve kterém si stěžoval na své vyloučení ze zasedání rady a na to, že chystaný parlament ho má pokořit a ohrozit. Po tomto tvrzení žádal, aby král propustil zrádce zdržující se kolem něj a aby byla svolána slavnostní rada, která by mohla mluvit o příměří. Potom prý rozpustí své spojence. Ujišťoval krále o své věrnosti a žádal ho o spravedlnost a odstranění Somerseta.
Zatímco král a jeho rada uvažovali o Yorkově poselství, 22. května se obě vojska setkala ve městě St. Albans. Po vyjednáváních, která na obou stranách selhaly, Yorkovi v deset hodin ráno vešli do města a v hlavních ulicích spustili sled rychlých útoků, přičemž slídili po nepřátelích. Somerseta, Henryho Percyho a Tomáše Clifforda čekala jistá smrt. Vypátrali je a s barbarskou krutostí utloukli k smrti.
Dobová miniatura zobrazující bitvu u Tewkesbury. , Unknown derivative work: Jappalang, Public domain
Vojenský konflikt, známy jako válka růží, mezi dvěma znepřátelenými rody byl bitvou u St. Albans zahájen a přetrval více než třicet let. Podlehlo mu množství lidí z nízkých, ale i z vysokých vrstev, nevyjímaje Margarétina syna Eduarda, prince z Walesu, který zahynul jako sedmnáctiletý v bitvě u Tewkesbury v roce 1471.
Markéta padla do zajetí, z něhož ji v roce 1475 vykoupil její královský bratranec Ludvík XI. Posledních sedm let žila jako chudá příbuzná francouzského krále. Zemřela 25. srpna v Anjou a byla pohřbena po boku svých rodičů v katedrále v Angers. Její pozůstatky odstranili a rozptýlili revolucionáři, kteří vyplenili katedrálu během francouzské revoluce.
Zdroj:
(1) Verš v kontextu. Bible, 2. Mojžíšova, kap. 34:7; bible.sk/cs/rohacek/exodus/34/7
Eva Ava Šranková: Izabela ... a smrť šepká o láske ... (Fortuna Libri SK, 2020); Izabela... a smrt šeptá o lásce... (Fortuna Libri ČR, 2020)
Peter Ackroyd: Dějiny Anglie (BB/art, 2014)
Robin Neillands: Války růží (Naše vojsko, 2011)
Autor: Eva Šranková
Štítky: #stoleta valka
#valka ruzi
#plantageneti
#lancasterove
