Pilum, letící postrach barbarů
17.7.2020 > Starověk > Antický ŘímPro barbary nebylo na bitevním poli hrozivějšího zvuku než svistot blížících se římských oštěpů - pil. Celá staletí patřilo pilum mezi nejdůležitější zbraně legií. Proč si získala tato unikátní zbraň v římské armádě takovou oblibu?
Poprvé se revoluční zbraň dočkala svého využítí na konci 4. století př.n.l. Pilum bylo v římské armádě používáno několik století, za tu dobu si tak jako ostatní legionářské zbraně prošlo určitým vývojem a změnami. Zjednodušeně se dá říci, že jde o oštěp.
Běžná délka byla okolo dvou metrů a váha mezi 1 - 2,3 kilogramu. Pilum bylo opatřeno bud zpětnými háčky, nebo speciálním pyramidovitým hrotem. Obě varianty znemožňovaly ho jednoduše vytrhnout jako běžný oštěp. Jakmile se do něčeho zabodlo, již tam do zůstalo až do konce boje. Konstrukce byla v průběhu dějin několikrát vylepšena. Jedno ze zásadních vylepšení měl prý na svědomí samotný Gaius Marius, jeden z největších římských vojenských reformátorů. Dřevěným kolíkem nahradil kovové hřeby, které drželi část konstrukce v železné hlavici. Díky tomu se při dopadu oštěpu zbraň poškodila a bez složitější opravy ji již nebylo možné v bitvě použít. Jiná varianta měla v části za hrotem použitý měkčí kov a po zabodnutí se zbraň ohnula. Nepřátelé tak nemohli proti legionářům využít jejich vlastní zbraně které minuly svůj cíl. V počátcích císařství pak došlo k dalšímu vylepšení, kdy byla na zbraň přidělána malá olověná závaží. Jejich smyslem bylo zlepšit letové vlastnosti vrženého pila. Došlo také k celkovému odlehčení zbraně.
Jak vypadala nejlepší vojenská výbava starověku?
Legie byly bezpochyby nejlepší vojenské jednotky své doby. Až na občasné vyjímky, nenašly žádného trvalého přemožitele. Kromě výborné disciplíny, tréningu a technologií, mohla za jejich skvělé výsledky také jej... celý článekZvuk letících pil zahajoval boj
Použití pil mělo v římské vojenské strategii jasně vymezená pravidla. Právě vrhání pil zahajovalo boj. Podle novodobých experimentů byl efektivní "dostřel" vržených pil okolo 20 metrů. Jakmile se útočící nepřátelé dostali dostatečně blízko, legionáři vrhali svá pila. Vždy celá řada najednou, velké množství letících oštěpů mělo zničující psychologický účinek. Jakmile pila odhodila první řada, předala jim pila řada druhá, nebo první řada poklekala a nechala vrhat řadu druhou. Na více než dvě salvy obvykle nebyl čas, protože se již nepřátelé dostali příliš blízko.Po odvržení pila legionáři tasili svůj gladius a sestavili pevnou hradbu ze svých scut. V kontaktním boji se již pilum nepoužívalo. Výjímečně se na blízko používalo jako bodné kopí v případě že byli legionáři ohroženi útočícími jezdci. Díky dlouhému pilu a velkým štítům si tak mohli jízdu držet dostatečně od těla. Tato popsaná taktika boje se nijak neliší od použití běžného kopí, co tedy na pilu bylo tak výjímečné?
Odlišností bylo hned několik. Pilum bylo vybaveno zpětnými háčky (nebo tvarovanou hlavicí), které znemožnili vytažení. Pokud oštěp zasáhl přímo tělo, s největší pravděpodobností byl nepřítel vyřazen z boje. Pokud se dokázal skrýt za štítem, zabodlo se pilum do štítu a nebylo ho možné vytáhnout. Ani to ovšem nebyla žádný výhra. Jednou možností bylo bojovat i nadále se štítem, který ale díky pilu velmi ztěžkl a prakticky s ním nebylo možné manipulovat, nebo štít odhodit a odkrýt se. Pokud pilum minulo, při dopadu a ohnulo nebo zlomilo (dle typu konstrukce), takže nepřítel stejně nemohl zbraň využít proti legionářům.
Hrot pila ohnutý po dopadu. Zdroj: wikipedia.org, --Xocolatl (talk) 10:45, 25 August 2008 (UTC) / Public domain
Vyrobit pilum bylo oproti běžnému oštěpu poměrně technicky náročné, proto se po bitvě použila pila sbírala a pokud to bylo možné, opravovala pro další použití. V období pozdění císařství došlo postupně k celkové obměně výzbroje římských vojáků a nahrazeno bylo i pilum. Nově se začaly používal oštěpy germánské typu (spiculum). Pilum se však navždy zapsalo do historie a společně s legionářským gladiem po století vlévalo strach do srdcí barbarů.
Moderní ukázka jak vypadá dopad pila na štít
Autor: Martin Suchoň
Štítky: #legie
#anticke zbrane