Zobrazit menu
MENU
Magazín o dávné a ještě dávnější historii

Společenské vrstvy v antickém Římě

6.10.2020, 16:20 > Starověk > Antický Řím

Ať šlo o dávné království, pozdější republiku nebo následné císařství, římští občané vždy žili rozdělení ve společenských vrstvách, podle kterých byli posuzováni. Dostat se do jiné vrstvy, než se člověk narodil, rozhodně nebylo snadné, ne však nemožné. Nejjednodušší způsob, jak můžeme Římany rozdělit je na svobodné a otroky, dělit však můžeme ještě dále, podle práv a často také podle bohatství.



Otroci

Otroci v antickém Římě rozhodně nebyli bezvýznamnou menšinou. Ke konci republiky tvořili třetinu veškerého obyvatelstva. To pro samotnou říši znamenalo i bezpečnostní riziko v podobě otrockých povstání. To Spartakovo je rozhodně nejznámější, rozhodně však není jediné v dlouhých dějinách Říma. K velkému povstání došlo například v roce 136 př.n.l. na Sicílii pod velením otroka Eunua. O 22 let později, opět na Sicílii, započalo další povstání, které zažehl vzbouřený otrok Athénión. Povstání byla nakonec vždy potlačena, ale vyžádala mnoho životů římských vojáků.


Římská mozaika z Tuniska zobrazující 2 otroky nesoucí nádoby na víno.
Římská mozaika z Tuniska zobrazující 2 otroky nesoucí nádoby na víno. Zdroj: wikipedia.org, Pascal Radigue / CC BY


Není se ostatně čemu divit, život otroka byl často nesnesitelný a smrt v boji proti svým pánům se mohla jevit jako vysvobození. Otrok pro své pány nebyl člověkem, pouze majetkem se kterým mohli libovolně zacházet. Neměl žádná práva, možnost cokoliv vlastnit ani o čemkoliv rozhodovat. Úroveň života otroka zcela závisela na jeho pánovi (kromě soukromých otroků byli i otroci státní) a jeho rozmarech. Také například většina gladiátorů byla otroky, přestože opakovaně riskovali svůj život, pravděpodobně byla jejich životní úroveň snesitelnější než například u otroků v zemědělství či v dolech.

Existovalo několik možností, jak se mohl člověk otrokem stát. Zdaleka nejčastěji šlo o válečné zajatce. I z tohoto důvodu vedla římská říše permanentně expanzivní politiku, protože potřebovala neustálý přísun nových otroků. Také všechny děti otroků se stávaly automaticky otroky stejného pana. Otrokem se ale mohl stát i původně svobodný občan. Do otroctví mohl být uvržen soudem nebo například při únosech piráty (sám Julius Caesar byl piráty unesen).


Trh s otroky, novodobá malba, Jean-Léon Gérôme.
Trh s otroky, novodobá malba, Jean-Léon Gérôme. Zdroj: wikipedia.org, Jean-Léon Gérôme / Public domain


Člověk mohl být ale také z otroctví propuštěn a stát se tzv. propuštěncem. Věrní otroci byli často propouštěni po smrti svých pánů v poslední vůli zesnulého. Druhou možností jak se zbavit okovů byl útěk, šlo však o značně riskantní možnost. Existovali speciální lovci otroků, kteří uprchlíky stopovali a lovili. Pro takového otroka bylo lepší, pokud byl zabit při "lovu", protože po navrácení majiteli mohl očekávat jedině exemplární a brutální trest. Ještě horší bylo, pokud při útěku otrok zabil svého majitele. V takovém případě byli zabiti všichni otroci pána. Tento kolektivní trest měl přimět ostatní otroky, aby případného atentátníka nahlásili ještě předtím, než se o svůj čin pokusí.


Svobodní Římané

Další rozdělení svobodných Římanů je komplikovanější. Nejznámější je dělení na patricije a plebejce. Původně byli patricijové potomci nejstarších šlechtických rodů (nejslavnější byly Juliové, Aemiliové nebo Corneliové) a až do počátku císařství svírali ve svých rukou většinu moci a bohatství. Ostatní svobodní občané se nazývali plebejci a jejich postavení se postupně měnilo v čase. V davných dobách, kdy byl Řím ještě království, bylo jejich postavení bídné a nedisponovali téměř žádnými občanskými právy. Plebejců však byla absolutní početní většina. proto se brzy rozhodli za svá práva bojovat. V roce 494 př.n.l. proběhlo povstání plebejců, při kterém získali právo na zastupování tribuny lidu. V následujících stoletích se situace dále zlepšovala a plebejci mohli zastávat stále vyšší místa ve státních úřadech. Díky tomu se postupně i prostým lidem otevírala možnost získat významnější bohatství a tak se alespoň formálně zařadit po bok patricijů. Členové původních šlechtických rodů však na tyto nové "zbohatlíky" stále nekoukali jako na sobě rovné.

Oblečení v antickém Římě

Oblečení v antickém Římě

Od starých Římanů převzala naše západní civilizace mnoho věcí, způsob oblékání to ale nebyl. Oproti tomu, na co jsme dnes zvyklí nebylo příliš pohodlné a nejspíš bychom v něm zmrzli. Bylo totiž přizpůsobené tep... celý článek


Další dvě skupiny do kterých můžeme rozdělovat určité společenské vrstvy obyvatel Říma jsou jezdci (equites) a senátoři. Jezdci, neboli příslušníci jezdeckého stavu, byla vyšší společenská skupina. Název vystihuje její vznik, původně šlo o občany, kteří si při službě ve vojsku mohli dovolit koně a sloužit tak v jezdectvu. Postupně se však tento důvod vytratil a jako jezdecký stav byli označováni občané, jejichž majetek byl alespoň 400 000 sesterciů. Příslušník jezdeckého stavu byl rozpoznatelný na první pohled, nosil zlatý prsten a na své tunice měl úzký fialový pruh (tunica angusticlavia). Jezdci tvořili velkou část důležitých úředníků říše a šlo také o významné obchodníky a vlastníky zemědělské půdy. V divadlech a circu měli svá vyhrazená místa.

Ještě výše než jezdecký stav byla společenská třída senátorů. Šlo o nejváženější římské občany, původně aristokraty, později však toto pravidlo přestalo platit. V období republiky šlo o občany s nejvyšší autoritou. Senátoři se mohli na veřejnosti pyšnit bílou tunikou s širokým fialovým pruhem a zlatým prstenem. Počet senátorů byl omezený a měnil se v průběhu času, nejvyššího čisla patrně dosahoval za doby Julia Caesara, kdy v senátu zasedalo až 900 členů.


Občanství

Být svobodný v antickém Římě neznamenalo automaticky být občanem. Občanem mohl být pouze svobodný muž, jehož oba rodiče byla také občané a byli oddáni dle zákonů. Občanství sebou přinášelo mnoho výhod, například chráněné vlastnictví, uplatnění nároků u soudu, právo volit nebo zastávat veřejné a kněžské úřady. Občané také nesměli být odsouzení k trestu smrti, s výjímkou trestu za velezradu, i v takovém případě ovšem u občanů nikdy nebyla použita krutá metoda ukřižování. Kromě výhod ovšem tento status přinášel i povinnosti jako účast na sčítání lidu, placení dani nebo vojenská služba při jejichž neplnění mohlo být občanství odebráno.

Pokud už jste se vám v Římě nepovedlo dobře narodit, existovaly i jiné možnosti jak občanství získat. Mohlo být například uděleno za mimořádné zásluhy pro stát, nebo za velmi přemrštěnou cenu koupeno. Jako motivace fungovalo i pro spřátelené vojenské jednotky. Pomocné kohorty sloužící po boku legií byli tvořeny příslušníky podrobených národů, kteří po ukončení vojenské služby dlouhé 25 let automaticky získali dědičné římské občanství.


Pomocné jednotky čekalo po skončení služby občanství.
Pomocné jednotky čekalo po skončení služby občanství. Zdroj: wikipedia.org, CristianChirita / CC BY-SA


Po většinu doby trvání římské republiky byli občany pouze obyvatelé samotného města Řím. To se mnoha podmaněným městům na apeninském poloostrově, kteří se již také považovali za Římany, nelíbilo. To vyústilo v tzv. spojeneckou válku jejíž výsledkem byl roku 88 př.n.l nový zákon, kdy se občany stali všichni svobodní muži v Itálii. K posledním velké úpravě pak došlo v roce 212 kdy císař Caracalla učinil občany ze všech svobodných mužů v římské říši.

Ženy v římském společenském uspořádání nikdy nezískali postavení rovné mužům. V průběhu času se jejich pozice měnila k lepšímu, nikdy však nezískaly všechna občanské práva. Ženy například nikdy nemohly volit, ani být voleny do veřejných úřadů. Ve většině právních úkonů za ženu rozhodoval její otec, tzv. Pater familias, který například často určoval i to, za koho se žena provdá bez ohledu na její názory.


Propuštěnci

Speciální kategorií občanů pak byli propuštěnci, bývalí otroci, kterým jejich pán udělil svobodu. Propuštěnci získali určitou formu občanství, ne však zcela plnohodnotnou a doživotně podléhali určitými závazky svým původním pánům (po propuštění tzv. patronům). Děti propuštěnců již však byly plnoprávnými římskými občany. V období císařství, k nelibosti staré římské nobility, propuštěnci často zastávali vysoké úřady, jakožto důvěrníci svých bývalých pánů - císařů. Nejznámější případy jsou u císaře Claudia, kdy jeho propuštěnci Narcissus nebo Pallas získali na císařském dvoře velký vliv, podle některých možná větší než sám císař.
Autor: Jiří Klaus
Štítky:
Vstoupit do diskuze ()

Líbil se Vám článek? Sledujte nás
Přidat na Seznam.cz



Mohlo by vás zajímat

4 římské vynálezy, bez kterých si dodnes neumíme představit náš život 4 římské vynálezy, bez kterých si dodnes neumíme představit náš život
Lékaři v antickém Římě se nebáli ani jemné chirurgie Lékaři v antickém Římě se nebáli ani jemné chirurgie
Vinařství v antickém Římě Vinařství v antickém Římě


Prosím, vypněte si blokování reklam na této stránce.

Pouze díky reklamě Vám můžeme přinášet zajímavé články jako tento


Zavřít