Arminius - příběh vítěze nad římskými legiemi v Teutoburském lese

26.7.2022 > Starověk > Antický Řím

V posledních dvou desetiletích před začátkem letopočtu podnikli římští vojevůdci několik tažení proti germánským kmenům, žijícím východně od řeky Rýn. Výsledkem těchto tažení bylo akceptování určité míry římské svrchovanosti na tomto území, ačkoliv opravdovou provincií Germánie ještě rozhodně nebyla. K potvrzení smluv mezi Římany a místními velmoži pak patřil odvod rukojmích, obvykle dětí předáků kmene. Zcela v duchu římské mistrné integrační politiky byli potomci barbarských velmožů vychováváni jako římští aristokraté. V dospělosti mohli velet auxiliárním oddílům římské armády a bylo žádoucí, aby se později stali loajálními vládci kmenů, ze kterých pocházeli. A právě takovým rukojmím byl mladý velmož z kmene Cherusků, Arminius.



Arminius se narodil kolem roku 18 př. n. l. jako syn cheruského náčelníka Sigimera. V dětství zažil několik válek svého kmene proti římské armádě a mohl být i očitým svědkem těchto bojů. Roku 8 př. n. l. byl v rámci smlouvy mezi Cherusky a římskou říší odveden spolu s bratrem do Říma. Zde obdrželi oba chlapci římské občanství, dostalo se jim náležitého vzdělání a byli přijati mezi jezdce (equites), nižší stupeň římské aristokracie. Celé jméno mladého velmože tedy patrně znělo Gaius Iulius Arminius. První dvě jména (tzv. praenomen a nomen gentile ) nosili nově přijatí občané podle osoby, která jim občanství udělila, v tomto případě tedy přeneseně po císaři Augustovi (27 př. n. l. – 14 n. l.), vlastním jménem Gaiu Iuliu Caesarovi Octavianovi. Samotný původ jména Arminius je poněkud nejistý, nejspíše však bylo polatinštělou verzí původního jména.

V období mezi roky 1 – 6 n. l. sloužil Arminius jako velitel cheruské auxiliární jednotky v římské armádě. Patrně se jednalo o jízdní oddíl ( ala ), přibližně o pěti stech jezdcích. Se svou jednotkou se účastnil tažení v Panonii (4 n. l.), kde se zřejmě setkal s historikem Velleiem Paterculem a patrně i s budoucím císařem Tiberiem (14 – 34 n. l.) Jako důstojník se mohl plně seznámit s římskou taktikou, strategií i s přednostmi a slabinami římského vojska. Vypozoroval také, že hůře vyzbrojení a vycvičení kmenoví válečníci mají jen malou šanci obstát proti římskému vojsku v otevřené bitvě.



Asi v roce 8 n. l. se Arminius vrátil do Germánie, patrně i se svým jízdním oddílem a ujal se vlády nad kmenem Cherusků. (Cheruskové žili zhruba v oblasti dnešního německého města Hannover) V tomto období Římané už sice kontrolovali oblast západně od řeky Rýn, neexistovaly tu však ještě pozdější provincie Germania Superior a Inferior. Oblast byla spíše jakýmsi vojenským okrskem než plnohodnotnou provincií a zdejšímu vojsku velel Publius Quinctilius Varus , římský senátor a manžel císařovy praneteře Claudie Pulchry. Varova osobnost je v dílech římských historiků líčena značně rozporuplně. Navzdory obvyklému mínění se patrně jednalo v mnoha ohledech o schopného muže, který se obratně pohyboval v nejvyšších patrech římské politiky. Měl určité vojenské zkušenosti z doby, kdy velel devatenácté legii (<0>legio XIX ) během bojů v Raetii a Noricu (15 př. n. l.). V letech 8 – 4 př. n. l. spravoval postupně provincie Afriku a Sýrii, přičemž zřejmě velmi zbohatl. Jeho správa však vyvolala velké bouře především mezi obyvateli Judeje. Ani mezi Germány si Varus nepočínal příliš šťastně. Oblast považoval patrně v podstatě za zpacifikovanou a jeho necitlivý přístup k obyvatelstvu mohl z velké části dopomoci k pozdějšímu povstání.

Nelze s úplnou jistotou určit, kdy se Arminius rozhodl postavit se proti Římanům. Je možné, že navzdory římské výchově stále vnímal podmanění svého kmene jako křivdu. Stejně tak nelze vyloučit, že ho k odporu vůči římské moci mohl přesvědčit blíže neurčený incident během vojenské služby v Panonii nebo seznámení se s poměry v Germánii po svém návratu. Jisté je, že Arminius s Varem navázal poměrně blízký vztah, zároveň však udržoval kontakty s předáky okolních kmenů a začal plánovat povstání.



Bitvě v Teutoburském lese roku 9 n. l. by bylo příhodnější věnovat se v samostatném článku. Zde je myslím na místě poznamenat, že navzdory obecné představě nebyla bitva náhlým masakrem překvapených římských vojáků na nepřátelském území. Ve skutečnosti se římské vojsko, složené ze tří legií (legio XVII, XIIX, XIX) šesti auxiliárních kohort a tří jezdeckých al (jednotky složené patrně z Galů a Římanům loajálních Germánů ze západního břehu Rýna) vracelo ze svých letních táborů na území Germánů zpět do pevností na rýnském břehu. Jednalo se spíše o jakousi manifestaci síly než o válečné tažení. Arminiovi spojenci zatím podnikali drobné (patrně fingované) nájezdy na cheruské území. Arminiovi nedalo příliš práce přesvědčit Vara, aby změnil trasu pochodu a potřel údajné rebely. Až příliš pozdě si římští velitelé uvědomili, že byli vlákáni do neprostupného terénu, kde se římská kolona roztáhla na víc než 15 km a kde byli obklopeni nepřátelskými bojovníky, kteří dokonale znali místní krajinu. Samotná bitva trvala několik dní a měla spíše charakter menších přepadů, které oslabovaly římskou kolonu. Střetnutí vyvrcholilo bojem u valu, který nechal Arminius předem připravit do cesty postupujícímu vojsku. Zde svedli římští vojáci a ozbrojení civilisté pod velením dvou táborových prefektů (praefectus castrorum) poslední zoufalou bitvu. Varus i další vysocí důstojníci spáchali už před posledním střetem sebevraždu. Sám Arminius se bitvy zúčastnil patrně i s jezdci své původní cheruské aly. Během boje se snažil získat tělo římského velitele a po bitvě se ho také zmocnil.



Ztráty římského vojska však opět navzdory rozšířené představě patrně nebyly pro říši vysloveně ohrožující. Římská legie tohoto období disponovala ideálně asi 5000 muži, auxiliární oddíly pak 500 muži. Jednotky však obvykle neměly plné stavy. K tomu je třeba také připočíst skutečnost, že z každé legie byla před tímto tažením vyčleněna jedna kohorta jako posádka zimního ležení. I když Arminiovo vojsko po bitvě zničilo i většinu menších římských pevností na svém území, nepředstavovala ztráta přibližně 15 000 mužů pro Římany takovou pohromu z vojenského hlediska. Daleko větší ránu představovala porážka pro římskou prestiž a především pro prestiž římského císaře Augusta. Jestli císař skutečně zoufale naříkal a vykřikoval „Vare, vrať mi mé legie“ (Quintili Vare, legiones redde) nejspíš není tak důležité. Faktem ovšem je, že císař kvůli porážce držel osobní smutek, posílil stráže v ulicích Říma, aby předešel nepokojům a rozpustil svoji osobní germánskou stráž (Germani corporis custodes), ačkoliv bojovníci v oddílu pocházeli především z kmenů sídlících západně od Rýna.

Arminiův boj proti Římu však bitvou v Teutoburském lese neskončil. Římané se sice dočasně stáhli k Rýnu ale už v roce 14 n. l. shromáždili na rýnské hranici velice silné vojsko pod velením Germanica , synovce císaře Tiberia a otce budoucího císaře Caliguly (37- 41 n. l.). Během následujících tří let se Arminiovi několikrát povedlo připravit Římanům těžké chvilky. Vědom si římské převahy, podnikal na Germanicovy oddíly menší nájezdy a snažil se římské vojsko dostat do podobné situace jako Varovy vojáky. Schopný Germanicus však dokázal útoky odrážet, postupoval do nitra vzbouřeneckého území, ukořistil zpět dva ze tří Varových orlů a dokonce se mu podařilo dosáhnout i míst, kde byla svedena bitva v Teutoburském lese. Zde se římským vojákům naskytl hrůzný pohled na pohozené kosti padlých a obětovaných spolubojovníků.

Germanicus nechal ostatky Římanů obřadně pochovat a pokračoval ve stíhání Arminia. Tažení se na římské straně účastnil také Flavus, Arminiův mladší bratr. Historik Tacitus dokonce zmínil setkání obou bratrů na protilehlých březích řeky Vezery. Na Arminiův dotaz, jaké výhody vidí bratr ve spojení s Římany, měl Flavus poukázat na značné jmění a mnohá vyznamenání, která v římských službách obdržel. Arminius se však bratrovi vysmál, načež museli přítomní římští důstojníci horkokrevného Flava zadržet, aby řeku nepřekonal a nepustil se s bratrem do boje. Roku 16 konečně Germanicus přiměl Arminia k otevřené bitvě na pláni Idistaviso. Římské vojsko zde mimo jiné podporovaly také auxiliární oddíly Galů, Germánů a pěších a jízdních lučištníků z východu říše (nejspíše jednotky ala I Parthorum et Araborum a cohors Cretorum sagitt). Navzdory tomu, že se Arminius osobně zapojil do boje utrpělo jeho vojsko drtivou porážku. Arminius, v obličeji zamaskovaný krví, však z bojiště uprchnul. Tacitus připouští možnost, že Arminia poznali Cheruskové bojující na římské straně a dovolili mu utéci.



Během tažení se Germanikovi povedlo zasadit Arminiovi ještě jednu zvlášť citelnou ránu. Římané zajali Arminiovu manželku Thusneldu , dceru prořímského cheruského velmože Segesta. Arminius pojal Thusneldu za ženu zřejmě bez souhlasu otce. Právě Segestes varoval Vara před Arminiovými plány, římský aristokrat se však patrně domníval, že Segestes se pouze snaží očernit svého nepřítele. Thusnelda pak byla v roce 17. n. l. vedena v Germanicově triumfálním průvodu Římem. Arminiův a Thusneldin syn Thumelicus, narozený až v římském zajetí, byl prodán do arény, kde nejspíš zemřel v boji. Sama Thusnelda patrně strávila zbytek života v relativním pohodlí v Ravenně.

Arminius však nebyl ani zdaleka poražen. Jakmile byl Germanicus se svým vojskem na císařův rozkaz odvolán (snad se Tiberius obával synovcovy vysoké popularity u vojska), obnovil Arminius své postavení mezi germánskými kmeny. Vítězství nad Varovými legiemi zajišťovalo Arminiovi i navzdory porážce u Idistavisa stále značnou prestiž. Mezi Germány byl hluboko zakořeněný zvyk následovat úspěšné vůdce. Díky tomu se Arminius mohl (v letech 17 – 18 n. l.) pustit do boje s novým nepřítelem, markomanským králem a spojencem Římanů Marobudem. Bitva Arminiových vojsk s Marobudem a jeho spojenci dopadla víceméně nerozhodně. Avšak mnoho z Marobudových válečníků následně přeběhlo k charismatickému Arminiovi a král byl nucen vyhledat útočiště v římské říši.

Arminius se tak stal v podstatě nejmocnějším mužem mezi Germány. Jestli skutečně usiloval o královský trůn a plánoval vytvořit jakousi germánskou říši (jak popisuje Tacitus), je otázkou. Jisté je, že svou mocí a vlivem si získal také spoustu nepřátel a to i mezi svými příbuznými. A právě to se Arminiovi roku 21 n. l. stalo osudným. Byl zavražděn úskokem svých příbuzných. Historik Tacitus v pasáži o Arminiově smrti dodává, že byl nesporným osvoboditelem Germánů a přiřadil ho k největším z nepřátel, se kterými se Řím utkal. Ještě větší obdiv pak vyjadřuje nad faktem, že na rozdíl od římských protivníků ze starších dob, Arminius s říší zkřížil zbraně v době její největší moci.

Zdroj:
GILLIVER, Kate. The Augustan reform and the imperial army. In: A Companion to the Roman army. Oxford: Blackwell Publishing Ltd, 2007, 183-200.
McNALLY, Michael. Teutoburg Forest AD 9: The destruction of Varus and his legions. Oxford: Osprey Publishing. 2011.
PATERCULUS, Velleius. Římské dějiny pro Marca Vinicia. In: Velleius Paterculus a Florus, Dvojí pohled na římské dějiny. Praha: Arista and Baset. 2013.
SUETONIUS, G, T. Životopisy dvanácti císařů. Praha: Svoboda, 1998.
TACITUS, C. Letopisy. Praha: Svoboda, 1975. Štítky: #legie #teutobursky les #germani #bitva

Mohlo by vás zajímat

• Starověk
• Antický Řím
• Antické Řecko
• Egypt
• Středověk
• České země
• Anglie
• Francie
• Svatá říše římská
• Blízký východ
• Novověk
• Evropa
• Amerika
• Ostatní
• Časová osa dějin

#bitva (43)   #zivot v antice (41)   #legie (28)   #stavby (25)   #nabozenstvi (25)   #zivot ve stredoveku (21)   #16. stoleti (19)   #sparta (14)   #rytiri (14)   #caesar (14)   #14. stoleti (13)   #17. stoleti (12)   #atheny (12)   #persie (11)   #otroci (11)   #19. stoleti (9)   #oblehani (9)   #plantageneti (9)   #premyslovci (9)   #falanga (9)   Zobrazit všechny štítky