Hradba z masa a oceli - Poláci u Chotynu zastavili islám a zachránili Evropu
Před 1 minutou > StředověkPsal se rok 1621 a nad střední Evropou se vznášel pach síry a střelného prachu. Na západě se rozhoříval požár třicetileté války. A na východních hranicích Polsko-litevské unie se schylovalo ke střetu, který mohl definitivně překreslit mapu kontinentu. K břehům Dněstru dorazila síla, která neměla v tehdejším světě obdoby. Mladý a ambiciózní sultán Osman II. v čele obrovské vojenské mašinérie vyrazil s jediným cílem: srazit "pyšné Poláky" na kolena a otevřít cestu islámu do celé Evropy. Proti němu stála hradba z masa, kostí a nezměrné vůle, vedená mužem, který už neměl co ztratit – umírajícím hejtmanem Janem Karolem Chodkiewiczem.
Místem tohoto historického střetnutí se stala Chotynská pevnost - strategicky umístěná na vyvýšenině nad řekou. Toto místo později kronikáři nazvali "Thermopylami severu", čímž odkazovali a podobnou statečnost přečíslených obránců jako kdysi v Řecku. Na jedné straně stál výkvět osmanské moci – přes 150 000 mužů, včetně elitních janičářů, sipáhiů a dokonce i několik válečných slonů, kteří měli v obráncích vyvolat paralyzující strach.
Na obranu se shromáždilo zhruba 50 000 vojáků. Polsko-litevská vojska, proslulá svými okřídlenými husary, se tentokrát musela spolehnout na něco jiného než na drtivý útok jízdy. Strategie hejtmana Chodkiewicze byla prostá: vytvořit moderní systém opevněných táborů a příkopů, o které se osmanské síly roztříští.
Klíčovým prvkem plánované strategie byli kozáci pod vedením hejtmana Sahajdačného. 40 tisíc neohrožených bojovníků z ukrajinských stepí vneslo do bitvy prvek nepředvídatelnosti a partyzánské krutosti, na kterou nebyla sultánova armáda připravena.
Boj rozhodně nebyl krátký. Celé září roku 1621 se proměnilo v nekonečný cyklus dunění děl. Sultán, popuzený odporem "hrstky nevěřících", posílal své muže do útoků s fanatickou vytrvalostí. Janičáři se znovu a znovu vrhali na obrané valy, jen aby byli za chvíli smeteni palbou z mušket. Desítky vln útočníku byly odraženy zpět do údolí.
Situace uvnitř polského tábora však také nebyla nijak růžová. Zásoby jídla se tenčily a munice byla na příděl. Co však bylo pro morálku obránců nejhorší – vrchní velitel Jan Karol Chodkiewicz umíral. Starý bojovník, sužovaný nemocí, trávil celé dny v sedle a to i přes neustávající horečky. Jeho přítomnost byla tím jediným, co ještě drželo morálku vojska pohromadě. Když 24. září v obležené pevnosti vydechl naposledy, zdálo se, že je konec. Před smrtí však stačil předat žezlo Stanislavu Lubomirskému.
Zatímco Poláci drželi celé dny hradby, kozáci Sahajdačného prováděli noční výpady přímo do tureckého tábora. V tichosti podřezávali hlídky, zapalovali stany a šířili mezi Turky pověru, že proti nim nestojí lidé, ale démoni. Osmané, kteří byli zvyklý na krátké bitvy a rychlá vítězství, začali ztrácet svoji morálku. Podzimní deště navíc proměnily bojiště v bahniště a v tureckém ležení začaly řádit nemoci, které si ve výsledku vyžádaly více obětí než nepřátelští vojáci.
Sultánův sen o dobytí Evropy se tak rozplynul v chotynském blátě. Když už hrozilo, že se armáda vzbouří, byl nucen zasednout k jednacímu stolu. Mírová smlouva z 9. října 1621 sice formálně nepotvrdila vítězství ani jedné strany, ale strategický výsledek byl jasný. Osmanský postup byl zastaven. Polsko-litevská unie splnila svou roli ochránce křesťanství.
Polsko a Litevci dokázali, že i s vyčerpanou pokladnou a vnitřními rozbroji dokáží postavit armádu, která zastaví obrovské impérium. Pro mladého sultána Osmana II. porážka znamenala osobní tragédii. Po návratu do Istanbulu se pokusil o reformu armády, což následně Janičáři potrestali jeho brutální vraždou.
Zdroj: Přelom - Anton Dončev - Odeon - 1974 ; wikipedia.org
Autor: Petr Němeček
Štítky: #bitva
#osmanska rise
#polsko-litevska unie
#husari
