Uzly – záhadné měření rychlosti přežilo dodnes. Víte jak to funguje?
23.9.2025 > NovověkKdyž dnes slyšíme, že nějaká loď pluje rychlostí "22 uzlů", zní to možná už trochu archaicky. Proč se i v současné době, kdy máme ustálené metrické soustavy stále používá tato zvláštní jednotka? A co si pod rychlostí udávané v uzlech vlastně představit? Abychom na tuto otázku našli odpověď, musíme se vydat daleko do historie – od prvních odhadů rychlosti ve starověku, přes námořní experimenty středověku až k vynálezu, který se stal standardem v lodních i leteckých rychloměrech dodnes.
První mořeplavci ve starověku žádné sofistikované metody k měření rychlosti rozhodně neměli. Féničané, Řekové či později Římané vyplouvali na svých lodích spíše s odhadem než s přesnými čísly. Rychlost se posuzovala nepřímo - podle doby, za kterou byla překonána vzdálenost mezi přístavy, nebo podle toho, jak rychle ubíhalo pobřeží. Ve starověku se totiž lodě téměř vždy držely velmi blízko pobřeží. Vzhledem k tomu, že neexistovalo ani přesné měření času, nebyla nemožnost stanovení přesné rychlosti zásadní problém.
U válečných galér s veslaři byla situace trochu jiná. Zde byla rychlost lodě přímo úměrná rytmu záběrů vesel. Ten určoval bubeník nebo píšťala. Když velitel nařídil "rychlý rytmus", loď se zrychlila – ale stále šlo spíše o kvalifikovaný odhad než o skutečné číslo udávající rychlost, porovnatelnou napříč různými loděmi. Ve starověkých textech nacházíme spíše obecné pojmy jako "rychlá" či "pomalá" plavba než konkrétní hodnoty.
Ve středověku a raném novověku se mořeplavba značně proměnila. Lepší a větší lodě se pouštěli na otevřené moře a na delší plavby. Námořníci začali více spoléhat na vlastní zkušenosti. Kormidelník dokázal podle chodu lodě, směru větru a stavu moře odhadnout, kolik námořních mil za hodinu loď zvládne. Tyto odhady však stále byly značně nepřesné.
Jedním z prvních pokusů, jak přesně změřit rychlost lodi, bylo házení kusu dřeva či jiného předmětu přes palubu a sledování, za jak dlouho se loď od něj vzdálí. Tento postup se stal přímým předchůdcem slavného "log-line", tedy lodního provazu s uzly. Metoda však stále nebyla přesná, protože mořské proudy a vítr mohly značně zkreslit výsledek.
Skutečná revoluce v této oblasti přišla v 16. století. Námořníci začali používat tzv. log-line. Šlo o otáčivou cívku s navinutým provazem s uzly navázanými v pravidelných odstupech (přesně 14,4018 metrů). Na jeho konci byl kus dřeva (anglicky log), který se po vhození do vody zpomalil proudem a zůstal téměř na místě. Když se loď pohybovala, provaz se začal odvíjet.
Námořníci přitom sledovali přesýpací hodiny odměřující krátký, přesně známý časový úsek (používalo se 28 sekund). Po jejich uplynutí zastavili odvíjení a spočítali, kolik uzlů provazu se z cívky odmotalo. Tento počet pak přímo odpovídal rychlosti lodi v námořních mílích (1852 metrů) za hodinu. A právě odtud pochází jednotka "uzel" – jeden uzel znamená, že loď urazí jednu námořní míli za hodinu.
Mohlo by se zdát, že s rozvojem moderní techniky dojde k přechodu na kilometry za hodinu. Ale námořnictvo i letectvo dodnes používá právě uzly. Proč? Nejde o nostalgii nebo hluboce zakořeněné zvyky. Důvod je ryze praktický - námořní míle byla historicky definována tak, aby odpovídala jedné úhlové minutě zeměpisné šířky. Pokud tedy loď urazila jednu námořní míli, na mapě se posunula o jednu minutu. To dělalo z výpočtů a navigace jednoduchou a přímou záležitost. A protože 1 uzel = 1 námořní míle za hodinu, námořníci i piloti měli ihned jasný přehled o rychlosti ve vztahu k mapě. Proto se tato jednotka udržela nejen na moři, ale i v letectví, kde se pohybujeme nad zemí a opět potřebujeme pracovat s úhlovými vzdálenostmi.
Dnes už kapitán nebo pilot samozřejmě nemusí házet do vody kládu a odpočítávat uzly na provaze. Moderní lodě a letadla používají radar, GPS a celou řadu elektronických přístrojů. Ale starý námořnický termín přežil všechny tyto změny.
Zdroj: wikipedia.org ; Námořní slepota - Michael Romancov
Autor: Petr Němeček
Štítky: #lodstvo
#objevy
