Kdo byl chcankař nebo plíhal? Aneb, jak se měnil význam českých slov

14.2.2024 > Středověk > České země

Lidstvo dostalo dar řeči, kterou rozvíjelo nástrojem zvaným jazyk. Není tím samozřejmě myšlen jazyk jako orgán, ale jazyk jako nehmotná struktura, která slouží k dorozumívání. Myslíte si, že byste si porozuměli s lidmi ze středověku nebo z nedávného devatenáctého století?

Diskuze v okně. , Jan Steen, Public domain

Řekové položili základy, Římané dotáhli k dokonalosti

K rozvoji jazyka přispěli staří Řekové a jejich rétorika, kterou vytvořili a byla také součástí jejich základní výuky. Teorii rétoriky později převzali římští filozofové a rozpracovali ji na takovou úroveň, která se používala po celá následující staletí. Dbalo se nejen na jazykovou správnost, ale i na přiměřené výrazy, jasnost projevu i jeho zdobnost. Při řečnění bylo zapotřebí se naučit i správně dýchat a zvyšovat nebo naopak snižovat hlas ve vhodnou chvíli. Chtěl-li někdo vstoupit do politiky či studovat práva, bylo nezbytné, aby prošel školou rétora.

Lekce rétoriky. , Pieter Isaacsz, Public domain

My za první ucelenější spisovný jazyk můžeme poděkovat soluňským věrozvěstům Cyrilovi a Metodějovi. Ti nás naučili staroslověnštině. Dnes se však využívá jen v církvi, i když s jistými změnami.

Peprné nadávky minulosti

Věřte nebo ne, s našimi předky ze středověku bychom si dnes asi moc nerozuměli. Mnoho slov od té doby získalo význam, který se dočista liší od toho původního.
Například slovo pitomý bereme jako běžnou nadávku. Tehdy to však znamenalo totéž, co dnes krotký, ochočený nebo domácí. Řeklo-li se o někom, že je lotr, vyjadřovalo to, že patří mezi služebnictvo. Sluha byl nazýván také jako ministr.

Pokud už bychom chtěli někoho urazit, mohli jsme jej nazvat šelmou. Dlouho předtím, než se z „šelmy“ stala dravá zvěř, jednalo se o nadávku. Zároveň to bylo také pojmenování pro mor. Slovo šelma totiž pochází ze starogermánského schelm, což v překladu znamená právě mor nebo morovou ránu. Vedle šelmy tu byl také plíhal – tak se nazýval člověk nevzdělaný. Takovému se mohlo říkat i neuka. Spousty nelichotivých označení měli naši předkové i pro různá povolání nebo pro osoby náležející k některé skupině.

Sedlákovi se říkalo například búr (buran), hnojokyd, hnojař, šeredný hnojník nebo chcankař. Ani povětrné ženy si na nedostatek nadávek pro ně určených nemohly stěžovat. Hofrata, zlá dci, zlá kóže vydra, kepka, ženina, něvěstka, tista, tistka – to všechno jsou synonyma pro dnešní prostitutku. Pro nemravného muže tu bylo označení kokot (což znamenalo to samé, co kohout), ohnusa nebo ohýralec. Muž praktikující homosexuální styky byl samcoložník. Notorickému alkoholikovi se říkalo pitel. Člověk, který si rád dopřával spousty jídla si vysloužil přezdívku pasobřišec. V padúchovi lze jistě poznat lupiče (padoucha).

Ten, kdo si u stolu dopřával se označoval jako "pasobřišec". , Loutherbourg, Philippe-Jacques de, 1740-1812, artist, Public domain

Při válení ztratil heslo

Příkaz „Zakazuji ti!“ ve skutečnosti znamenal „Přikazuji ti!“ Slovo váleti nebylo spojené s lenošením v posteli ani s válením těsta, ale týkalo se boje nebo-li válčení. „Ztratit heslo“ pak oznamovalo, že dotyčný padl v boji.Zmínil-li se někdo o záplatě, mluvil o mzdě (výplatě). Co se týká slova poprava – znamenalo napravení, nápravu. A popravcě rozhodně nebyl kat, ale soudce.

Pod slovem batoh si všichni představíme zavazadlo, které se nosí na zádech. Dříve byl batoh rána bičem. Tím bychom po zádech jistě dostat nechtěli. Stejně tak kabela či kabelka nebyl vak pro přenášení věcí. Kabelkou se myslela lidská ústa. Rčení: „Stul kabelku a prdni v roh!“ se dá přeložit jako: „Zavři hubu a zmiz!“ . Když se řekne látka, vidíme před sebou kus nějaké tkaniny. Ve středověku to však byl hrnec. A rom nebyla skupina lidí, ale říkalo se tak čelu. Hádejte jaká část dostala pojmenování nástroj? Byl to penis. Z nějakého důvodu se mu také říkalo zbroj. Nárok byl zase termín označující varle.

Zdroje: JANČÍKOVÁ, Eva. Jak se kdysi--. Praha: Arista, 2013. ISBN 9788087867037,
stará čeština. https://www.genebaze.cz
Ošlanová, D. Urážky na cti ve svědeckých výpovědích období raného novověku, 2008. Digitální repozitář UK. https://dspace.cuni.cz/

Autor: Denisa Volfová

Štítky: #zivot ve stredoveku

Vstoupit do diskuze ()

Líbil se Vám článek? Sledujte nás