Proč byl muž pro středověkou ženu její největším nepřítelem?
15.11.2021, 08:46 > StředověkStředověk, obzvlášť vrcholný, patřil mužům. Androcentrická, tzv. na muže soustředěná antropologie, ovládala celou společnost. Žena byla pokládána za něco nedostatečného a nevydařeného, za „nevydařeného muže – mas occasionatus“. V muži – na základě jeho semena – byl viděn jediný aktivní „plodivý“ prvek, zatímco v ženě prvek, který výhradně přijímá, a je tedy pasivní (existence ženského vajíčka byla prokázána až v roce 1827).
Uta von Ballenstedt. , archiv autora
Život středověké ženy nebyl jednoduchý a už vůbec ne lehký. Středověké smýšlení bylo jasné: žena je méně než muž. Pohled tehdejší společnosti, kdy jedině řeholnice byla církevním ideálem ženy (Hildegarda z Bingenu, Brigita Švédská, Katarína Sienská – jedny z mála charismatických autorit oněch dob), byl soustředěn především na muže.
Duben roku 1139 se nesmazatelně zapsal do duší i osudů mnoha žen, rovněž do dějin katolické církve – nejstarší, početně nejsilnější a nejmocnější představitelky křesťanství. Z pohledu dnešního člověka můžeme přemýšlet, zda bylo rozhodnutí o celibátu, které římská církev uzákonila na koncilu v Lateránu (předsedal mu papež Inocenc II.) a kterého se zúčastnilo téměř tisíc duchovních, správné, nebo nikoliv.
Hans Küng, světoznámý švýcarský teolog a autor řady kritických knih a studií o církvi a jejích strukturách v dějinách, ve své knize Malé dějiny katolické církve o tomto období píše: „Zákon o celibátu přispěl víc než cokoliv jiného k tomu, že se klérus oddělil od lidu, kterému se stal úplně nadřazeným. Pro mocenské poměry to znamenalo, že laici byli z církve fakticky vyloučeni a církev tvoří pouze duchovenstvo jako správce zprostředkování milosti. Pro Západní (římskou) církev platí zákaz manželství kněžích, pro Východní (řeckou) zůstávají příslušníci kléru, s výjimkou biskupů, ženatí, a jsou proto mnohem blíž k lidu. Naproti tomu celibátní klérus na Západě se právě bezženstvím z křesťanského lidu vylučuje. Tvoří tak vlastní dominantní společenský stav, který je kvůli svojí vyšší mravní „dokonalosti“ laickému stavu zásadně nadřazen a je úplně podřízen jen římskému papeži. Řím od všeho duchovenstva požaduje úplnou a bezpodmínečnou poslušnost, odmítnutí manželství a společný život. Zuřivé masové protesty proti zákazu manželství, zejména v severní Itálii a v Německu, jsou reakcí ze strany ženatých duchovních. V domech kleriků dochází k odporné honbě na manželky kněžích, jejich ženy jsou považovány za konkubíny, a dokonce děti kněžích se mají stát majetkem církve jako nesvobodní otroci. Od dubna 1139 měl existovat všeobecně závazný zákon celibátu, v praxi však až do reformace nebyl absolutně dodržen ani v samotném Římě.“
Katolická církev obecně neměla ženy v oblibě. V době, kdy se kladla na první místo mravní a tělesná čistota, a pohlavní akt měl sloužit jen k plození dětí – i to jen ve vyhrazené, církví určené dny – byla žena pokušením pro „bohabojného“ muže, který často jen podlehl pokušení „ ďábla.“ Důvodem pro trvalou čistotu byl argument, že pohlavní styk se ženou znečišťuje. Kdo ho vykonal, byl nečistý a nesměl vykonávat bohoslužbu. Proto se od kněží vyžadovala trvalá čistota, neboť oni slaví eucharistickou bohoslužbu denně.
Pokud středověk byl obdobím temna, tak jedině pro ženy. Pro mnoha z nich byl právě muž jejich největším nepřítelem.
Zdroj:
Eva Ava Šranková: Život v hříchu (Brána, 2017)
Hans Küng: Malé dějiny katolické církve (Barrister & Principal, Brno 2005; Vyšehrad, Praha 2005)
Autor: Eva Šranková
Štítky: #celibat
#papez
#nabozenstvi
#zivot ve stredoveku
