Arbitr vkusu na císařském dvoře. Krutý Nero donutil svého přítele k sebevraždě
17.2.2023, 12:29 > Starověk > Antický ŘímNobelista Henryk Sienkiewicz ve svém opusu Quo Vadis učinil nesmrtelnou postavu arbitra vkusu Petronia. Muže, jenž si uměl užívat všech radostí antického Říma, stejně jako uměl smrt přijmout se stoickým klidem, který se od něj jako od vzdělaného patricije a filozofa očekával. Kde v jeho příběhu končí realita a začíná fikce?
Gaius Petronius – muž zapadaný prachem dějin
Pravda je, že Sienkiewicz ve svém románu musel hodně zapojit fantazii, protože o Petroniovi toho víme velmi málo.Narodil se v 1. polovině 1. století našeho letopočtu. Odhaduje se rok 27, ale je to datum velmi nejisté.
Informace, které o Petroniově životě máme pocházejí od historika Tacita. Ty můžeme považovat za věrohodné. Dále se předpokládá, že je Petronius autorem Satirikonu, což nám o něm může poskytnout další zprávy. Bohužel však jeho autorství není zcela jisté, takže možná mluvíme o zcela jiném Petroniovi než o arbitrovi vkusu žijícím na Neronově dvoře.
Politik, filozof, arbitr vkusu
Petronius, Gaius Petronius, Titus Petronius či Arbiter nebo též Arbiter elegantiarum. Všechna tato jména a přízviska popisují stále jednoho a téhož muže (tedy zřejmě).Můžeme předpokládat, že se narodil v oblasti dnešní Marseille a že zde pravděpodobně získal i své vzdělání. Z Tacitových Análů o něm víme, že byl prokonzulem v Bithýnii, římské provincii v Malé Asii. To nebyl rozhodně bezvýznamný úřad a zřejmě i díky jeho držení se Petronius dokázal dostat do nejvyšší římské politiky. Stal se přítelem císaře Nerona a na jeho dvoře působil jako takzvaný soudce vkusu – arbiter elegantiarum. Toto postavení mu umožňovalo žít na vysoké noze a užívat si radostí, které bohatým a vlivným patricijům život ve starém Římě nabízel.
Tragický pád
Za vlády šíleného Nerona si však nikdo nemohl být jistý svým životem. V roce 65 smetlo odhalení Pisonova spiknutí mnoho významných římských osobností.Gaius Calpurnius Piso plánoval spolu s dalšími muži z významných římských rodin Nerona svrhnout. Jejich plán byl však vyzrazen. Ze zrady byla obviněna řada lidí – a jejich život skončil buď popravou nebo nařízenou sebevraždou. Mezi tyto muže patří i Neronův vychovatel Seneca.
O rok později dostihla Neronova paranoia, která byla Pisonovým spiknutím ještě posílena, i Petronia.
Zdá se že pretoriánský prefekt Tigellinus žárlil na Petroniův vliv či s ním měl jakési neshody a obvinil filozofa ze zrady. Císařský rozkaz k sebevraždě na sebe nenechal dlouho čekat.
Stoická smrt
V samotném Římě byla Petroniova smrt velmi oceňována. Zemřel jako pravý stoik – klidně a bez jakéhokoli strachu ze smrti. Podle Tacita si sezval přátele a uspořádal hostinu. Nechal si otevřít žily a diskutoval se svými hosty, dokonce si měl nechat rány stahovat a pak znovu povolovat, aby prodloužil své umírání.Ještě před svou sebevraždou údajně napsal císaři Neronovi velmi drzý dopis, v němž ho obvinil ze všeho zlého, čeho se Nero kdy v Římě dopustil, a zesměšnil ho.
Podle vyprávění přijal Petronius nařízenou smrt velmi důstojně a podobně jako další filozofové se stal příkladem, který si stoici brali za svůj.
Satirikon – neuvěřitelně rozmanité dílo
Pokud jsme napsali, že si nemůžeme být jistí tím, že arbiter elegantiarum Petronius je autorem Satirikonu, pak je to hlavně z jednoho důvodu – Tacitus se totiž ve svém díle o Satirikonu vůbec nezmiňuje. A to je dost podivné vzhledem k tomu, že šlo o velmi rozsáhlé a kvalitní dílo, které bylo v Římě zřejmě poměrně populární.Přesto si o něm pojďme něco říct. Do dnešních dnů se bohužel dochovaly jen malé zlomky z tohoto rozsáhlého díla. Vykazuje vysokou kvalitu jazyka a velkou literární zručnost. Velmi netypické je, že obsahuje nejen vysokou latinu, ale v některých částech také hovorovou latinu nižších vrstev, která se nám jinak téměř nedochovala (a z toho důvodu také máme v dnešních dobách problém s překladem).
Příběh v Satirikonu zachycuje trojici homosexuálních mladíků, kteří cestují světem. Nejucelenější zlomek textu, který se nám dochoval, se jmenuje Hostina u Trimalchiona. Pohledem vypravěče – jednoho ze zmíněných tří hlavních hrdinů – popisuje hostinu u propuštence Trimalchiona, který nevkusně dává najevo své bohatství, zároveň je však vidět jeho omezenost a hloupost. Jde o popis velmi opulentní slavnosti, již autor využívá k tomu, aby satiricky komentoval nejen zbohatlické propuštěnce, ale vlastně celou římskou společnost.
Satirikon je už dle svého názvu považován za dílo satirické, nicméně často sklouzává i k vážným úvahám. Střídá se v něm próza s verši a narativní forma je kreativně obměňována. Pohybujeme se zde v mixu žánrů – od satiry kritizující společnost, přes zachycení dobových reálií, vyprávění mýtů až po pornografii.
Ať už autorem skutečně byl arbitr elegantiarum Gaius Petronius či nikoli, s jistotou můžeme říct, že šlo o velmi nadaného a schopného autora a jeho dílo ovlivnilo i mnohá díla přicházející v následujících staletích až do dnešních dnů.
Inspirace pro mnohá díla
Připomíná vám název spisu Satirikon i něco jiného? Pak jste možná viděli filmovou klasiku režiséra Federica Felliniho – Satyrikon. Film je inspirovaný právě Petroniovou knihou a Petroniovi samotnému je zde skládán hold jako jedné z inspirativních římských osobností.Podobnou roli jako ve slavném Quo Vadis pak Petronius hraje i v knize české autorky Jarmily Loukotkové – Není římského lidu.
Zdroj: antickysvet.cz ; wikipedia.org
Autor: Tereza Holubová
Štítky: #umeni
#nero
