Sebevražda z rozkazu císaře. Antická smrt pro vyvolené
17.3.2022 > Starověk > Antický ŘímJedním z velkých antických příběhů je smrt slavného filozofa Senecy. Císař Nero mu nařídil, aby spáchal sebevraždu – a Seneca jeho přání poslušně vyplnil. Nechal si otevřít žíly a vykrvácel v okruhu svých přátel. Je to možná nejznámější případ sebevraždy z rozkazu, ale ani zdaleka není jediný.
Je čas, abys zemřel
Sebevražda z rozkazu se v antice objevovala možná častěji, než si dnes uvědomujeme. Už ve starém Řecku se jednalo v podstatě o běžnou událost. Donucení k sebevraždě byla cesta, jak člověka – obvykle hodnostáře, vojevůdce či mudrce – odstranit, ale zároveň mu umožnit zachovat si čest. Dokonce to bylo považováno za milost, neboť dotyčný nemusel čekat, až bude odsouzen a trápit se obavami a marnými nadějemi, ale bylo mu umožněno vzít věc do svých rukou a život rychle ukončit.Jak vidíme – sebevražda na rozkaz byla vnímána jako určité privilegium. A obvykle se také týkala mužů z nejvyšších společenských vrstev.
Sókratés a bolehlav
Kromě zmíněného Senecy se tenhle odchod ze světa týkal i jednoho z jeho filozofických předchůdců – Sókrata. Ten absolvoval v Athénách proces, ovlivněný nepříznivými politickými událostmi, a byl obviněn z bezbožnosti. Soud rozhodl, že Sókratés by měl spáchat sebevraždu, a jak bylo tehdy zvykem – poslal mu bolehlav, aby sám vykonal rozsudek.Odvar z bolehlavu byl tradiční nápoj, kterým se v antickém Řecku sebevraždy páchaly. Vzhledem k tomu, že smrt po požití bolehlavu je velmi bolestivá, zatímco dochované prameny ji uvádějí jako snadnou a rychlou, předpokládá se, že bolehlav byl jen jednou ze složek sebevražedného nápoje – další mohl být třeba makový odvar.
Vláda Nerona a Caliguly – rozmach nařízených sebevražd
Zřejmě největší množství sebevražd z rozkazu se konalo ve starém Římě za vlády tyranských císařů. Zmiňovali jsme filozofa Senecu, který byl vychovatelem a rádcem císaře Nerona, avšak v závěru života se mu znelíbil a zvolil smrt vykrvácením – bohužel to však v jeho případě nebyla rychlá smrt a Seneca byl nucen požít i jed (pravděpodobně opět bolehlav) a následně využít horkou lázeň, ve které konečně zemřel.Že byly nařízené sebevraždy za Neronovy vlády běžné, můžeme vidět i ve slavném románu Henryka Sienkiewicze Quo Vadis: zde patricij Petronius (Gaius Petronius, zvaný Arbiter) též páchá sebevraždu a volí stejnou cestu jako Seneca – tedy podřezáním žil v okruhu svých nejbližších přátel.
Císař Caligula pokračoval v nařizování sebevražd ještě ve větší míře a měl k tomu zatraceně dobrý důvod. Nechal totiž uzákonit, že majetek sebevrahů propadá císařské pokladně (do té doby zůstával majetek rodinám zemřelých a byl to jeden z důvodů, proč se odsouzení rozkazu podvolovali). Před rozkazem k sebevraždě se tak za Caligulovy vlády mohl třást takřka kdokoli zámožný.
Stoicismus jako cesta ke klidné smrti
Ti, kdo referovali o sebevraždách těchto filozofů, často zmiňovali, že svůj odchod ze světa přijímali stoicky. Stoicismus je totiž jedním z důležitých prvků, kterého si musíme v případě antických sebevražd na rozkaz, povšimnout. Stoicismus se vyvíjel zhruba od 3. století př. n. l. a byl velmi komplexním filozofickým směrem.Hlásal, že jsou si lidé rovni a nabádal je k tomu, aby žili v souladu s přírodou a aby zastávali čestné postoje. Stoikové však prosluli především svým klidem a zvykem brát osud tak, jak přichází. Jednou ze základních tezí stoicismu je: Nechtěj, co není, a chtěj, co je, a budeš spokojen.
Byl-li tedy stoik skutečným stoikem, přijímal svou nařízenou smrt s klidem a jako nedílnou a nezvratnou součást svého osudu.
Zdroj: Martin Monestier: Dějiny sebevražd
Autor: Tereza Holubová
Štítky: #nero
#sebevražda
#stoicismus
