Masakr u Isandlwany: vyspělá britská armáda byla zničena neskutečnou přesilou domorodců s oštěpy
29.10.2025 > NovověkRoku 1879 se pod vyprahlými kopci Natalu na Africkém kontinentu odehrála událost, která otřásla sebevědomým britským impériem. V bitvě u Isandlwany se střetla moderně vyzbrojená armáda s domorodými válečníky. Arogantní koloniální moc zde nebezpečně podcenila sílu protivníka. V jediném dni padlo přes 1300 britských vojáků a pomocných sil, což z bitvy učinilo jednu z největších katastrof britské koloniální éry.
Na konci 70. let 19. století byla jižní Afrika dějištěm stále více agresivní britské expanze. Británie usilovala o vytvoření jednotného svazku kolonií pod přísnou britskou správou. Nezávislá Zuluská říše krále Cetshwaye jim však stála v cestě. Zulové byli vojensky organizovaný národ s pevnou kázní a tradicí špičkových bojových oddílů nazývaných impi. Britové však, jak bylo jejich zvykem, nebrali domorodé obyvatele jako vážnou hrozbu a zcela věřili své technologické převaze.
Britský vysoký komisař Sir Henry Bartle Frere se rozhodl tuto překážku odstranit. Využil k tomu obvyklou taktiku. V prosinci roku 1878 předložil Zulům ultimátum s přísnými podmínkami – například rozpuštění armády a vydání některých náčelníků. Dobře věděl, že Zuluové takové podmínky přijmout nemohou. Jeho cílem nebyla dohoda, ale záminka k válce.
Když podle očekávání Cetshwayo odmítl, začala Anglo-zulská válka. Vrchním velitelem britských sil v jižní Africe byl lord Chelmsford. Ten se rozhodl rozdělit svou armádu do tří kolon a 11. ledna 1879 překročil řeku Buffalo, čímž fakticky vpadl do Zuluské říše.
Prostřední kolona, která čítala asi 4700 mužů, tábořila u osamělého kopce Isandlwana. Velice charakteristického přírodního monumentu, který se tyčil z roviny do výšky jako kamenný zub. Přestože bylo obvyklé, že armáda na nepřátelském území svůj tábor na noc opevňovala, tentokrát velitel kolony rozhodl opevnění nestavět. Důstojníci až příliš sebevědomě věřili, že Zulové bez střelných zbraní a děl nemohou britské vojáky nijak vážně ohrozit.
Brzy ráno 22. ledna přišly do tábora od zvědů zprávy o výskytu nepřátelských oddílů v okolí. Chelmsford, přesvědčený, že jde hlavní síly nepřítele, odvedl z tábora asi polovinu mužů, aby se střetl se Zuluskými jednotkami a v bitvě je rozdrtil. V táboře tak zůstalo kolem 1700 britských vojáků a několik set koloniálních jednotek a domorodých nosičů.
Zatímco Chelmsford pátral po nepříteli a vzdaloval se od tábora, hlavní zuluská armáda – přes 20 000 mužů – se objevila přímo u Isandlwany. Pohybovali se skrytě, krytí přirodními překážkami, v charakteristické formaci zvané "býčí rohy" - střed tvořil "hřbet" – hlavní síla, která měla udeřit čelně, zatímco "rohy" měly protivníka obklíčit.
Kolem poledne se Zuluové nečekaně vynořili z kopců a rozvinuli se do útoku. Britové byly značně překvapení, narychlo seřadili své jednotky do tenké linie, která se rychle rozpadala. Jejich Martini–Henry pušky sice měly velký dostřel a ničivou sílu, ale útočníků bylo jednoduše příliš mnoho.
Jako hlavní problém se ukázala munice. Každý voják měl u sebe jen značně omezený počet nábojů - takové byly vojenské předpisy. Většina zásob byla zamčena v bednách na vozech, které se musely zdlouhavě otevírat klíči. Přestože Britové způsobovali svým nepřátelům obrovské ztráty, a patrně by svůj tábor díky své technologické převaze ubránili, jednoduše jim došla munice. Když se Zuluové dokázali dostat přes skomírající střelbu na blízkou vzdálenost, zaútočili na křídla a britská linie se začala hroutit. Boj se proměnil v chaotický ústup a následně v masakr. I přes nepředstavitelné ztráty měli Zuluové stále mnohonásobnou početní převahu.
Zuluští válečníci, ozbrojení krátkými oštěpy iklwa a velkými štíty z hovězí kůže, neměli slitování. Většina britských vojáků byla pobita na místě. Přežít se podařilo jen několika jezdcům, kteří uprchli k řece Buffalo. Celý tábor byl spálen a Zuluské vítězství bylo naprosté. Ze 1700 mužů v táboře přežilo jen přibližně 60. Zuluské ztráty čítaly asi 3000 mrtvých a podobný počet zraněných.
Když se Chelmsford se svým muži večer vrátil do tábora, spatřil jen spáleniště a stovky mrtvých. Bitva u Isandlwany se tak stala největší porážkou moderní evropské armády domorodým vojskem v dějinách koloniálních válek za celé 19. století.
Zuluské vítězství mělo ohromný psychologický dopad. Britský tisk psal o bitvě jako o "katastrofě bez obdoby" a vláda byla šokována. Zmírnit dopady porážky nepomohlo ani britské vítězství, vybojované následujícího dne nedaleko u Rorke’s Drift.
Britové na porážku reagovali se svou typickou imperiální tvrdostí. Do jižní Afriky brzy dorazily posily. Těžké dělostřelectvo a silné jízdní jednotky. V červnu a červenci téhož roku Britové znovu vpadli do Zulska a střetli se s nepřítelem v bitvě u Ulundi, kde jednoznačně zvítězili.
Král Cetshwayo byl zajat a jeho říše rozdělena mezi pro-britské náčelníky. Zbylá zuluská vojska byla odzbrojena a vojenský systém impi byl rozpuštěn. A tím skončila nezávislost jednoho z posledních afrických států, který se snažil vzdorovat Evropanům.
Bitva u Isandlwany se pro Brity stala varováním o bolestnou zkušeností o podceňování nepřítele. Britové sice nakonec válku vyhráli, ale hanbu, která se zapsala hluboko do paměti impéria, již nesmazali.
Zdroj: wikipedia.org ; Dějiny Britského impéria - Martin Kovář
Autor: Pavel Koubík
Štítky: #bitva
#afrika
#zulu
