Velký zápach Londýna: Léto, kdy město zahnilo zaživa
21.10.2025 > NovověkV létě roku 1858 se Londýn ocitl v nepředstavitelném stavu. Pálící slunce a neobvykle vysoké teploty přes třicet stupňů. A řeka Temže proměněná v podstatě ve stoku, z níž se valil naprosto nesnesitelný zápach. Voda, která protékala městem, se změnila v odpornou směs ze splašků, odpadků ale také mrtvých zvířat. Obyvatelé utíkali z města, většina úřadů se zastavila a Londýňané si zoufale tiskli kapesníky před obličej. Takto vznikl "Velký zápach" – událost, která paradoxně z dlouhodobého hlediska zachránila město a stála u zrodu moderní kanalizace.
Polovina 19. století byla pro Londýn dobou bouřlivé expanze. Město se rozšiřovalo do všech stran neuvěřitelným tempem. Kolem roku 1850 mělo přes dva miliony obyvatel, což bylo nejvíce na celém světě. Takový rychlý nárůst však znamenal i zvýšené nároky na infrastrukturu, jenže ta zaostávala. Odpadní voda z domácností i velkého množství továren končila přímo v řece Temži.
Většina domů v té době měla jednoduché záchody. Ty se vyprazdňovaly do mělkých jímek či přímo do kanalizačních příkopů, které ústily přímo do řeky. Problémem bylo, že Temže byla zároveň hlavním zdrojem pitné vody pro celé město. Není divu, že město tak pravidelně sužovaly epidemie, například cholery – v letech 1832, 1849 a 1854, kdy zahynuly desetitisíce lidí.
Z dnešního pohledu by řešení bylo jednoznačné: oddělit odpadní vodu od pitné vody. Jenže tehdejší věda věřila v tzv. miazmatickou teorii. To znamená, že nemoci šíří "špatný vzduch" a zápach, ale určitě ne voda. Existovaly výjimky - lékař John Snow sice už v roce 1854 dokázal, že se cholera přenáší vodou. Jeho práce byla tehdy většinovou vědeckou společností odmítána.
Rok 1858 byl mimořádně horký a suchý. Teploty přesahovaly 30 °C a hladina Temže klesla tak, že se odhalily vrstvy kalu a odpadků, které se dlouhé roky usazovaly na jejích březích. Řeka se tak změnila v hnědou bublající masu a zápach se rozlézal po celém městě.
Obyvatelé žijící poblíž řeky museli opustit své domovy. Také parlament, sídlící přímo u řeky, musel zastavit jednání. Zápach byl tak silný, že se poslanci nedokázali soustředit na jakoukoliv práci. Na okna lidé věšely záclony napuštěné chlorovým vápnem, které měly pach přehlušit, ale marně, nic nepomáhalo.
V novinách se objevovali apokalyptické titulky - "Smrtící zápach z Temže dusí Londýn!" nebo "Velká řeka je mrtvá!". Zápach pronikal do domů, obchodů i kostelů. Na rozdíl od předchozích let nešlo tentokrát o pomalé otrávení chudých čtvrtí. Tentokrát bylo zasaženo srdce impéria – a jeho elity. A právě to přimělo vládu konečně jednat.
Mužem, který měl Londýn zachránit, byl inženýr Joseph Bazalgette, šéf Metropolitního úřadu pro kanalizaci. Ten již několik let připravoval projekt, který počítal s vybudováním rozsáhlé sítě podzemních kanalizačních tunelů a stok. Ty měly odvádět splašky mimo centrum města po proudu Temže, až k ústí do Severního moře.
"Velký zápach" urychlil rozhodnutí: parlament během několika týdnů schválil odkládanou výstavbu kanalizace, na kterou se do té doby nenašla politická vůle, zejména kvůli značným výdajům. Bazalgette začal stavět s obdivuhodnou precizností – díky štědrému rozpočtu mohl použít nejlepší tehdejší materiály a také nadimenzovat trubky tak, aby zvládly i dvojnásobný objem odpadu, než jaký byl v té době potřeba. Toto rozhodnutí se ukázalo jako velmi dobré a díky tomu jeho systém funguje v podstatě dodnes.
Neobvykle rychle, již do do konce 60. let 19. století, byla dokončena síť o délce přes 1300 kilometrů stok a více jak 80 kilometrů hlavních kanalizačních tunelů. A plán fungoval. Zápach z Temže zmizel. A s ním i nemoci, zejména cholera, která po roce 1866 z města prakticky vymizela.
A tak se událost, která začala jako katastrofa, proměnila v technologický triumf viktoriánské éry. Londýn se díky svému inovativnímu řešení stal vzorem pro ostatní evropská velkoměsta – Paříž, Berlín i Praha později přebíraly principy Bazalgettova systému.
Z hnijící řeky se zrodil nový Londýn – město kanalizačních tunelů, veřejného zdraví a inženýrských zázraků. A také připomínka, že i ten nejnesnesitelnější zápach může někdy přinést změnu k lepšímu. Zejména, když pronikne až do jednacích sálů parlamentu.
Zdroj: wikipedia.org ; Historie Londýna - Stephen Inwood
Autor: Petr Němeček
Štítky: #londyn
