Večerka v deset, žádný alkohol a domovní prohlídky - tvrdý život továrního zaměstnance v Pullman City
30.5.2024 > Novověk > AmerikaMěsto Pullman mělo být dokonalým vzorem toho, jak pečovat o blahobyt továrních zaměstnanců. Bylo navrženo jako ideální komunita s luxusními podmínkami pro bydlení. Zaměstnanci měli k dispozici moderní bydlení, čisté ulice a dobře vybavené veřejné prostory. Avšak za tyto vymoženosti museli draze zaplatit. Nejen, co se financí týče, ale i svým soukromím a svobodou.
Zaměstnanci v Pullmanu byli neustále pod kontrolou, která zahrnovala i prohlídky pronajatých domů. Sklenka whisky nebo posezení u piva s přáteli nepřicházely v úvahu – alkohol byl v Pullman City přísně zakázán. Nemluvě o večerce po desáté hodině večerní. Do toho všeho se přidala ekonomická krize a výrazné zhoršení životní úrovně zaměstnanců, což nevyhnutelně vedlo k projevům nespokojenosti.
Město pro zaměstnance za čtvrt miliardy
Celý příběh se začal psát 3. března 1831, kdy ve státě New York přišel na svět budoucí úspěšný průmyslník a vynálezce lůžkového vozu George Mortimer Pullman. Podnikat začal již v mládí, kdy převzal firmu po otci. Později se začal věnovat železniční dopravě, která se v USA na konci 19. století začala rozmáhat.
Roku 1867 založil firmu Pullman Palace Car Company. Podnik se zabýval výrobou luxusních vagonů (známých jako Pullman Cars), jejichž design si zakladatel nechal patentovat. Nabízel nejen standardní vagony, ale i takzvané společenské vozy, kde byly i salonky s klavírem. Samozřejmě také dodával vozy jídelní. Pro pohodlné cestování na dlouhých trasách měl k dispozici honosný lůžkový vůz. Vedle toho zaměstnával i posádku, která se ve vlacích starala o cestující.
Pullmanovy vagony se vyznačovaly elegantním stylem a vybavením z vysoce kvalitních materiálů. Proto také stály pětkrát více než obyčejné vagony, které byly na tehdejším trhu k dostání.
George Pullman si stál si za filozofií, že zaměstnanci, kteří jsou spokojení a cítí se dobře, budou produktivnější. A tak nechal postavit město. Všechny zdejší obytné domy byly vybaveny plynovými přípojkami, připojením na kanalizaci a ústředním vytápěním. To, co bylo do té doby samozřejmost jen pro vyšší střední třídu, si v Pullman City mohl dopřát i obyčejný tovární dělník. Domy byly o velikosti od dvou do sedmi pokojů, přičemž ty větší byly určeny pro továrenské mistry. Jako v každém jiném městě, i zde byly knihovny, školy, kostely, obchody, jídelny apod. Marně byste tu hledali bary a hospody. O tom ale později. Pamatovalo se i na dostatek zeleně. Vysázeno bylo na 30 tisíc stromů, které doplňovaly rozsáhlé zahrady. Celý tento projekt dokončený roku 1880 přišel na 8 milionů dolarů (v přepočtu na dnešní hodnotu to bylo cca čtvrt miliardy).
Koncept města pro zaměstnance nebyl ničím novým. Už roku 1821 tu bylo město Lowell pojmenované na počest francouzského průmyslníka a obchodníka s textilem Francise C. Lowella. V Evropě nechal pro své zaměstnance vystavět obytné sídliště i továrník Krupp. V Anglii to bylo například město Saltair založené průmyslníkem Titem Saltem roku 1853.
Životní náklady dosahovaly astronomických částek
I když bylo Pullman City vybudováno s úmyslem mít šťastné zaměstnance s dobrým zázemím, opak byl pravdou.Jedním z „problémů“ byl poměrně drahý nájem, na který padla skoro polovina mzdy zaměstnance. Částku za nájemné si firma odečítala hned v den výplaty. Práce v továrně byla navíc podmíněna bydlením v Pullmanu. To znamená, že kdokoliv, kdo chtěl v Pullmanově továrně pracovat, musel se zároveň nastěhovat do továrníkova města.
Onen luxus, který představovalo připojení na plyn a kanalizaci se považoval jako „služba navíc“, což vedle samotného nájemného představovalo další finanční náklad, ještě s dovozem materiálu na otop a odvoz odpadu. A to je jen to, co se týče komfortního bydlení.
Nákup základních potravin byl možný jen v místních obchodech, které společnost vlastnila, a to s patřičnou přirážkou. Však tu také nebyla žádná konkurence a Pullman si mohl nastavit ceny dle libosti.
Špiclům nic neuniklo
K městu Pullman navíc náležely okolní oblasti, které fungovaly jako kolonie pro sezonní pracovníky a tábory pro trestance, kteří si zde odpracovávali svůj rozsudek dřinou na poli. Sklizeň pak zásobovala město, kde byla náležitě zpeněžena.O klid v kolonii i ve městě samotném se starala ozbrojená stráž, která nedělala rozdíly mezi trestanci nebo zaměstnanci. Večerka v deset večer platila pro všechny, a to včetně domovních kontrol.
Tyto prohlídky zajišťovali agenti a důvěrníci společnosti. V domě mohli zabavit cokoli, co nekorespondovalo s řádem, který zde stanovil pan Pullman. Nájemníci nesměli mít u sebe alkohol, nemravné obrázky nebo literaturu, štvavé listy nebo cokoli, co se týkalo odborů. Pro všechny případy tu byli špiclové a zákaz shromažďování.
Sám Pullman měl dozor nad tím, co se bude psát v místních novinách. Rozhodoval o osnovách ve školách a určoval, co si obyvatelé smí půjčit v jeho knihovnách. Lidé to vše tiše trpěli kvůli jistotě bydlení a práce.
Sedření z kůže a ještě bez peněz
V roce 1893 přišla recese. Zaměstnanci sice nepřišli o práci a tudíž ani o bydlení, nicméně se jejich mzda snížila o 25 procent i přes to, že pracovní doba často trvala celých 16 hodin. Ceny nájemného, služeb i zboží v pullmanových obchodech ale zůstaly stále stejné. Mnohým rodinám po zaplacení nákladů na bydlení a služby nezbylo na jídlo.
Pracovníci firmy Pullman Cars Company opouštějící město. , In The Story of Pullman, 1893., Public domain
Dlouhodobá nespokojenost bublající pod povrchem nakonec přerostla ve stávku. Poslední kapkou, která ke stávce vedla, bylo vyhození dvou odborářů, i přesto, že jim den předtím byla slíbena imunita, a to samotným Georgem Pullmanem a Thomasem Wickesem, jeho druhým viceprezidentem.
Zastřelení stávkující i zničený majetek
Samotný továrník se této nastalé situace neobával, neboť měl velký vliv i v odborových organizacích v rámci American Railway Union – ARU (Americká železniční unie).Nejen Pullmanovi zaměstnanci neskrývali svou naštvanost. Stávka a bojkot se v průběhu krátké chvíle začala týkat i ostatních továrníků podobného ražení. Začala tak trpět železniční doprava ve 27 státech. Dohromady se akce zúčastnilo 270 tisíc zaměstnanců. V ten okamžik musela zasáhnout armáda, což se, bohužel, neobešlo bez ztrát na životech. Do stávkujících dělníků se střílelo. Kvůli tomuto drastickému zákroku minimálně 30 lidí zemřelo.
Vzteku zoufalých zaměstnanců samozřejmě neunikl ani Pullmanův majetek. Škoda na továrním vybavení, vagonech i celých vlakových soupravách vystoupala na 80 milionů dolarů. K ukončení stávky 20. července nakonec přispěla vláda.
Továrník se města raději zbavil
Roku 1889 město Pullman i s přilehlými oblastmi splynulo s Chicagem. Jeho zakladatel o 8 let později zemřel. Příbuzní nechali jeho rakev zalít asfaltem, ze strachu, aby nedošlo ke zhanobení ostatků. Nicméně bývalí obyvatelé Pullmanu tvrdili, že je to pojistka pro to, aby starý továrník už nikdy nevylezl z hrobu.
Zdroj:
George M. Pullman; Biography. https://www.britannica.com/money/George-M-Pullman .; Pullman Strike. https://www.britannica.com/event/Pullman-Strike;
Father Knows the best? Strikers Denounce Pullman. https://historymatters.gmu.edu/d/5307/ .
Autor: Denisa Volfová
Štítky: #19. stoleti
.jpg){kind=link}