Když kadibáby přinášely úlevu aneb povolání která dnes už neznáme
22.2.2023, 09:13 > OstatníV historii lidského rodu vzniklo a zaniklo mnoho zajímavých povolání. Některá byla docela bizarní (jako třeba kadibába či kadidědek), ale tehdy měla svou nezastupitelnou roli. O některých jsme mnohokrát slyšeli, avšak toho o nich příliš nevíme. Takovou známou postavou byla například kojná. Víme, že byla běžnou součástí života mnoha dětí, ale jak se vhodná kojná vlastně sháněla a co k tomu rodiny vedlo, aby si ji obstaraly, to už tolik známo není. Dalším, již neexistujícím povoláním je valchář, který se staral o čistotu prádla občanů. Zejména ve starověkém Římě byl nepostradatelným pomocníkem, protože udržoval čisté bělostné tógy tehdejších senátorů. Z jeho pracího prostředku by se nám však dnes zvedal žaludek.
Madame toilette a monsieur toilette aneb záchodová služba
Počátek využití veřejných záchodů můžeme hledat již v antickém Římě. Zde, stejně jako dnes, rozhodně nebylo žádoucí vykonávat nutnou potřebu na ulici. Společně se starým Římem však zmizely i veřejné pisoáry a latríny, kterých bylo při městských hradbách nespočet. Znovu se objevily až v polovině 18. století.
Pokud jste ve městě zrovna nenašli veřejné toalety, byla zde možnost využití mobilní záchodové služby. Jejich poznávacím znamením byla vědra a dlouhý kabát. Zdržovali se především tam, kde bylo mnoho lidí – na tržištích nebo na výstavách. Za malý poplatek se klient posadil na jedno z věder a byl zahalen právě oním dlouhým kabátem, aby měl alespoň trochu soukromí.
Ve staré Vídni sloužily k úlevě dřevěné nádoby vypadající jako sudy, umístěné v ústraní. Stejně jako u veřejných pisoárů v Paříži, i ve Vídni bylo možné vidět, kdo všechno právě svou potřebu vykonával. V obou případech byl totiž zakryt jen prostředek těla.
Když prsa vydělávají
Povolání kojné vzniklo již v antice. Důvod byl prostý – pokud kojenec přišel o svou matku při porodu nebo v šestinedělí, popřípadě daná žena nemohla mít své vlastní mléko, bylo pro dítě životně důležité dostat mléko odjinud. Občas se tyto situace řešily obstaráním mléka kozího, kravského nebo oslího. Nicméně, ne vždy se dalo sehnat čerstvé. Navíc ani neexistoval způsob, jak takové mléko zbavit nežádoucích mikroorganismů, které by mohly dítě ohrozit na zdraví. Na pasterizaci jsme si museli počkat až do 19. století.Vedle toho všeho se ještě věřilo, že kojením se žena příliš unavuje a její krása tak vadne. To bylo také důvodem, proč si bohaté Římanky držely kojnou jako jednu ze svých otrokyň. Tato pověra se udržela až do novověku.
Například v Hamburku bylo v 18. století zaměstnáno mezi 4 až 5 tisíci kojných. Však to byl také výhodný obchod pro obě strany. Taková dobře vybavená žena z venkova mohla přijít k zajímavému přivýdělku. Někteří otcové dokonce ponoukali své mladé dcery k otěhotnění, aby se z nich staly kojné na plný úvazek.
A jak se taková kojná vlastně sháněla? Většinou prostým oslovením těhotné ženy někde na tržišti, zda by byla ochotna kojit ještě další dítě vedle svého. Později kojnou zprostředkovávaly specializované agentury.
Z Paříže se doslova vozily kolony s novorozeňaty, které mířily na venkov, aby se děti po dvou letech odkojení venkovskými ženami, opět vrátily do původní rodiny. Zpravidla se dítě odváželo již pár dní po narození.
Pradlena ze starověku
Povolání valcháře se objevilo (překvapivě stejně jako u předchozích dvou) v antice. Konkrétně ve starém Římě. Postupem času se však stalo vzácností. V Anglii se ale udrželo velmi dlouho, a to až do 30. let 20. století. Úkolem valcháře bylo valchování a praní prádla.K tomu ještě ošetřovali vlněné látky, aby z nich odstranili mastnotu. Svůj speciální prostředek vyráběli z lidské moči. Důvodem bylo, že se tato tekutina po odstátí změní na amoniak, který má čisticí účinky. Valcháři si moč sháněli prostřednictvím amfor s uraženým hrdlem, které rozmisťovali po městě. K tomu bylo také nutné nabádat občany, aby se vyprazdňovali právě do těchto nádob. Rovněž také žádali majitele pisoárů, zda by jim neposkytli tolik potřebný obsah.
Díky malbám objevených v Pompejích si dnes můžeme představit, jak taková práce valcháře probíhala.
Prádlo se zprvu nechalo namočené v dřevěné kádi, kde mohlo zůstat až tři dny (záleželo na míře jeho znečištění). Do vody byl přidán prací prostředek vyrobený ze směsi moči, mydlice lékařské (bylina) , potaše (uhličitan draselný) a hlíny. Po namočení se na prádlo dupalo bosýma nohama, což mělo dopomoci k odstranění nečistot z vláken. Poté se prádlo vypralo, vyklepalo a pověsilo k usušení na bidlo.
Vinou své profese trpěli valcháři záněty kůže na nohou nebo poleptanými plícemi. Druhý zmíněný neduh vznikal kvůli sirným výparům, které sloužily k vybělení prádla.
Zdroj: VIESER, Michaela. Mastičkáři, čichači kávy, brabenáři, aneb, Čím se živili naši předkové.
Autor: Denisa Volfová
Štítky: #zivot ve stredoveku
