Lékaři v antickém Římě se nebáli ani jemné chirurgie

7.1.2022 > Starověk > Antický Řím

Od léčení nemocí magickými rituály a prvotní neznalosti hygieny až po nemocnice a veřejnou zdravotní péči, provozovanou specializovanými lékaři. Lékařství v antickém Římě procházelo přirozeně od počátku budování i existence této říše stejným rozvojem jako Řím samotný.

Počátky léčitelství

V počátcích existence Říma neexistovala znalost hygieny, jejího dopadu na lidské zdraví a nemoci byly považovány za hněv bohů. V těchto dobách Římané léčili za pomoci magických rituálů, modliteb a bylin, přičemž se inspirovali především Etrusky a mnohé od nich v tomto směru pochytili.

Okolo 6. až 5. století před naším letopočtem začala pro Římany doba uvědomování si důležitosti hygieny a jejího spojení s nemocemi či zdravím. V této době byla vybudována „Cloaca Maxima“, což byl systém kanalizace, odvádějící odpadní vodu a odpad z Říma. Brzy po úspěchu kanalizace začaly téměř do každého domu pronikat vodovody, koupelny i samostatné odpadní svody. Zároveň s těmito vymoženostmi vyšly v 5. století před naším letopočtem v platnost Zákony dvanácti desek, řešící například zákaz pohřbívání ve městě, ustanovení hygienických standardů, poručnictví nad psychicky nemocnými či císařské řezy u zemřelých rodiček.

Římské nástroje, nalezené v Pompejích. , Giorgio Sommer, Public domain

Rozkvět vědeckého lékařství

Pomalý prvopočátek řádnějšího rozkvětu lékařství začal pronikat do římských životů až okolo 3. století př. n. l., kdy začali v Římě působit profesionální lékaři, většinou pocházející z Řecka. Prvním zaznamenaným lékařem byl, dle nalezených informací, Archagathos. Tento lékař byl zpočátku považován za výborného ranhojiče (jeho hlavní doménou bylo řezání a pálení) a brzy získal občanské právo, a dokonce mu byla zřízena na náklady státu jakási tehdejší ordinace. Těžko nyní soudit proč, ale jeho pozdější praxe byla shledána příliš brutální a lékař byl, pro velkou nelibost společnosti, vykázán v pozdějších letech z města.

Lukulské hody: jak vypadala opulentní římská hostina?

Lukulské hody, opulentní hostiny trvající celý den, po který hosté hodovali na nejvybranějších pochoutkách, jaké jen dokázali antičtí kuchaři vymyslet. Tento výraz známe dodnes a jeho původ, tak jako u mnoha ji... celý článek

V těchto dobách zároveň začala být kvalitnější lékařská péče obvyklým jevem i běžných obyvatel Říma, přičemž doposud byla specializována výhradně pro vojáky (pro které již dlouho existovala i řada lazaretů). Stále však nešlo o příliš sofistikovanou léčbu a většinou se jednalo o podávání léčivých bylin či jednoduché operace viditelných zranění (zlomeniny, čištění ran a podobně).

Ohromný přelom k lepšímu začal v 1. století př. n. l., díky učenci a lékaři jménem Asklépiadés. Proslavil se svojí úspěšností v léčbě a mnohem sofistikovanějším způsobům než jen primitivním řezáním a podobným praktikám. Byl velkým zastáncem správné životosprávy, cvičení, vhodné stravy a nutnosti rekonvalescence (včetně masáží a lázní). Jako první zastával neinvazivní metody léčby a dokázal celkem přesně určit jejich zbytečnost či poslední nutnost. V případě potřeby se projevil jako zdatný chirurg, například dokázal zprůchodnit průdušnici v případě neprostupnosti dýchacích cest.

Asklépiadova busta. , See page for author, CC BY 4.0

Ve své době se stal autorem mnoha funkčních teoretických i praktických postupů, jež byly široce přejímány a využívány v lékařské praxi tehdejší doby. Díky jeho vzrůstajícímu věhlasu zavedl četné přednášky pro studenty, a tím se zasadil o ohromný rozvoj vědeckého lékařství. Společnost si nyní plně uvědomovala důležitost medicíny a lékaři se stali velmi respektovaným kamenem společnosti, přičemž bylo žádoucí podporovat jejich výzkum i výuku žáků tohoto směru.

Nejslavnější římský lékař

Bezesporu nejslavnějším římským lékařem byl Galénos, žijící ve 2. až 3. století našeho letopočtu. Dvorní lékař Marka Aurelia, známý svojí inteligencí, ale i nesnesitelnou namyšlenou povahou. Položil základy mnoha oborů, jako třeba anatomie, farmakologie, patologie a fyziologie, přičemž navázal na učení jeho předchůdců a ta nadále rozvíjel do pokročilejší podoby. Jak by se dalo očekávat, samozřejmě tyto základy trpěly omyly tehdejších dob, přesto byly v mnohém pokrokové. Prováděl mnoho pitev na zvířatech, díky kterým zjišťoval některé funkce žil, tepen, míchy, krve a vnitřností, díky čemuž revolučně pokročil i v chápání lidského těla. Své výzkumy sepsal do mnoha stovek prací, které se staly inspirací pro mnoho národů po více než tisíc let a byly přeloženy do spousty cizích jazyků.