Sicilská výprava: největší athénská expedice skončila naprostým masakrem
Před 1 minutou > Starověk > Antické ŘeckoNa jaře roku 415 př. n. l. opouštěla athénský přístav největší vojenská výprava, jakou kdy antický řecký svět spatřil. Desítky tisíc mužů, více než stovka válečných lodí a obrovské množství zásob mířily na západ k daleké Sicílii. V Athénách panovalo přesvědčení, že výprava přinese nové bohatství, ovládnutí západního Středomoří a možná i definitivní vítězství v dlouhé peloponéské válce. O dva roky později byla celá armáda mrtvá nebo zotročená a loďstvo přestalo existovat. Athény na Sicílii utrpěly jednu z největších vojenských katastrof své historie.
V roce 415 př. n. l. zuřila mezi Athénami a Spartou již šestnáctým rokem peloponéská válka. Přestože mezi oběma mocnostmi panoval dočasně formální mír, napětí bylo stále vysoké a obě strany hledaly příležitosti jak získat převahu. Tu viděly Athény na Sicílii. Ostrov byl bohatý, úrodný a jeho řecké kolonie patřily k nejvýznamnějším ve Středomoří. Nejmocnějším městem na ostrově byly Syrakusy, které ale udržovaly přátelské vztahy se Spartou.
Když se na Athény obrátilo menší sicilské město Segesta s žádostí o pomoc proti svému rivalovi Selinúntu, mnozí athénští politici v tom uviděli příležitost získat na ostrově rozhodující vliv. Největším zastáncem výpravy byl mladý a ambiciózní vojevůdce Alkibiadés, který věřil, že po ovládnutí Sicílie budou Athény schopny podrobit si i další oblasti západního Středomoří. Proti němu vystupoval zkušený stratég Nikias. Věděl, že Syrakusy představují silného protivníka a že válka vedená tak daleko od Athén bude příliš riskantní. Jeho výzvy k opatrnosti však většinu občanů nepřesvědčily a demokraticky byla výprava schválena.
Bitva na novověké malbě. , J.G.Vogt, Illustrierte Weltgeschichte, vol. 1, Leipzig (E.Wiest) 1893., Public domain
Největší výprava řeckých dějin
Athény shromáždily sílu, která neměla v antickém Řecku obdoby. Flotilu tvořilo 134 triér, které doprovázely desítky transportních a zásobovacích lodí. Na palubách se nacházelo přes 5 tisíc hoplítů, asi 1 300 lehkooděnců a lučištníků a více než 27 000 veslařů, námořníků a pomocného personálu. Celkem se výpravy účastnilo přes 30 000 mužů, což z ní činilo největší zámořskou expedici, jakou kdy Athény vyslaly. Do čela byli jmenováni tři velitelé – Alkibiadés, Nikias a Lamachos.Krátce po připlutí na Sicílii byl Alkibiadés povolán zpět do Athén, aby čelil soudu. Místo návratu však uprchl ke Spartě, kde začal radit největšímu nepříteli svého rodného města. Právě to mělo mít možná rozhodující vliv na to, jak výprava dopadla.
Zpočátku Athéňané postupovali úspěšně. Vylodili se na Sicílii, získali několik místních spojenců a zahájili obléhání Syrakus. Jejich plán spočíval ve vybudování soustavy opevnění, která měla město zcela odříznout od okolí a donutit ho ke kapitulaci. Syrakusy měly mocné hradby a v této době ještě neexistovaly efektivní obléhací stroje. Jiná taktika tak proti opevněným městům prakticky možná nebyla.
Do obléhání však zasáhla Sparta. Na Sicílii vyslala zkušeného vojevůdce Gylippa, který dokázal Syrakusany navést ke správné strategii a zcela změnil průběh války. Obránci začali budovat vlastní protihradby, kterými narušovali athénské obléhací linie, a postupně převzali iniciativu. Athény se pokusily zvrátit situaci vysláním dalších posil. Na ostrov dorazilo asi 73 nových triér a několik tisíc vojáků pod velením Démosthena. Ani to však nestačilo. Pokus o noční útok skončil těžkou porážkou a v athénském táboře se navíc začaly šířit nemoci.
Démosthenés doporučoval okamžitý návrat domů, Nikias však váhal. Obával se reakce Athéňanů i toho, že ústup bude považován za přiznání porážky (velitelé za pořádku nesli odpovědnost před lidovým soudem). Každý další den přitom hrál ve prospěch Syrakusanů. Rozhodující střet přišel v létě roku 413 př. n. l. Syrakusané uzavřeli vjezd do přístavu a donutili Athéňany přijmout námořní bitvu ve stísněném prostoru, kde nemohli naplno využít své zkušenosti ani obratnost svých lodí.
V této námořní bitvě byla athénská flotila zcela zničena. Desítky triér byly potopeny nebo zajaty a zbytek posádek musel lodě opustit. Velitelé pochopili, že návrat po moři již není možný. Přibližně 40 000 vojáků a pomocného personálu zůstalo uvězněno na ostrově. Vojsko opustilo svůj obléhací tábor a vydalo se na zoufalý pochod napříč ostrovem. Pronásledovali je Syrakusané, kteří neustále útočili na zadní voje a odřezávali menší skupiny opozdilců.
Po několika dnech pochodu dorazili vyčerpaní Athéňané k řece Assinaros. Vojáci trpěli obrovskou žízní a vrhli se do vody bez ohledu na nepřátelské útoky. Na březích brzy vypukl naprostý chaos. Syrakusané ostřelovali bezbranné vojáky z výše položených pozic a mnoho Athéňanů se utopilo v tlačenici nebo bylo ušlapáno vlastními druhy. Masakr u řeky znamenal definitivní konec výpravy.
Bitva u řeky. , Vygenerováno pomocí Open AI Images 2.0
Nikias i Démosthenés se vzdali nepříteli v naději, že zachrání alespoň část svých mužů. Oba však byli krátce poté popraveni. Tisíce zajatých Athéňanů skončily v syrakuských kamenolomech jako otroci, kde byli drženi pod širým nebem téměř bez jídla a vody. Mnozí zde během několika měsíců zemřeli vyčerpáním, kvůli nemocem nebo hladem.
Porážka měla pro vítěze i poražené dalekosáhlé důsledky. Athény přišly téměř o celé loďstvo. A právě loďstvo byla hlavní vojenská výhoda Athén. Dále desetitisíce zkušených vojáků i obrovské finanční prostředky, které do výpravy investovaly. Ztráty byly natolik vysoké, že město již nikdy plně neobnovilo svou vojenskou sílu. Sparta naopak získala obrovskou psychologickou i strategickou výhodu. Povzbuzená athénskou katastrofou obnovila ofenzivu a s podporou Perské říše postupně ovládla Egejské moře. O devět let později Athény kapitulovaly a peloponéská válka skončila jejich porážkou.
Zdroj: Řecký zázrak - Vojtěch Zamarovský - Garamond - 2016 ; wikipedia.org
Autor: Pavel Koubík
