Brutální oběti pro mrtvého faraona. 5000 let staré lebky vydaly svědectví
> BleskovkySlužba faraonovi nekončila jeho smrtí. Přes sto let se vědci přeli, zda si vládci raného Egypta brali své dvořany na onen svět násilím. Nová studie lebek z Abydu, zveřejněná v říjnu 2026, přináší mrazivou odpověď. Důkazy o smrtelných zraněních na 5000 let starých kostech potvrzují brutální praxi lidských obětí.
Když zemřel faraon 1. dynastie, zemřeli s ním i jeho nejbližší. Stovky služebníků, řemeslníků, a dokonce i zvířat byly pohřbeny v malých hrobech obklopujících monumentální královské komplexy v Abydu. Cílem bylo zajistit, aby měl panovník – ať už to byl Džer, Džet, nebo dokonce regentka Merneith – i na onom světě, kdo by mu sloužil. Největší družinu si s sebou vzal král Džer. U jeho hrobky a pohřební ohrady archeologové našli přes 580 vedlejších hrobů.
Tato praxe, známá jako obětování družiny, byla dlouho předmětem debat. Archeolog Flinders Petrie, který tyto hroby na začátku 20. století odkryl, byl přesvědčen o rituálním zabíjení. Nenašel však žádné přímé důkazy násilí na kostrách. To otevřelo prostor pro alternativní teorie – od dobrovolného požití jedu přes uškrcení až po pohřbívání zaživa. Století stará záhada zůstávala nevyřešena.
Zlomeniny pod parafínem
Zásadní obrat přinesla až studie Roselyn A. Campbellové z Purdueovy univerzity. Antropoložka se zaměřila na 46 lebek z Petrieho vykopávek které jsou dnes uloženy ve sbírkách Cambridgeské univerzity. Pomocí moderních forenzních metod prozkoumala zranění na lebkách. Její analýza ukázala, že 18 z 46 lebek neslo zranění, které mohlo jejich majitele zabít. Všechna vznikla v době smrti nebo těsně před ní.Převládaly lineární fraktury lebeční klenby, způsobené úderem tupým, ale relativně lehkým předmětem. Campbellová se domnívá, že vražednou zbraní nebyl těžký kamenný palcát, jaký drží faraoni na královských vyobrazeních, ale spíše plochý dřevěný kyj nebo kus parohu. V několika případech byly nalezeny i stopy po sečných a bodných zraněních. Ironií osudu je, že Petrie si těchto zlomenin pravděpodobně všiml, ale považoval je za posmrtné poškození. Ve snaze kosti zpevnit je zalil parafínovým voskem. Tím analýzu na desítky let zkomplikoval.
Podobný scénář se odehrál i u královských hrobů v mezopotámském Uru. Také tam moderní analýza vyvrátila původní teorii o poklidné smrti po požití jedu a odhalila brutální údery do hlavy.
Oběťmi v Abydu nebyli členové nejvyšší elity, ale spíše úředníci střední úrovně, řemeslníci a dvořané. A co zbylých 61 % lebek bez zjevných zranění? Je možné, že smrt těchto jedinců měla jinou přičinu, například otravu nebo uškrcení. Praxe tak mohla být kombinovaná.
Nová analýza lebek z Abydu po sto letech potvrzuje temnou kapitolu egyptských dějin. Pro řadu služebníků nešlo o poklidný odchod, ale o násilí, které podle badatelů demonstrovalo moc faraona nad životem a smrtí jeho poddaných. Zvyk zmizel s koncem 1. dynastie. Zůstává jako svědectví o tom, jak drsný byl zrod jednoho z prvních velkých států.
Zdroj: livescience.com, frontiersin.org, wikipedia.org
Autor: Lukáš Smolda
