Všechny cesty do Říma nevedly. Centrum říše leželo jinde
> BleskovkyRčení "všechny cesty vedou do Říma" zná snad každý, ale nová studie publikovaná v září 2026 ukazuje, že jde o středověkou metaforu, která neodpovídá realitě. Analýza téměř 300 000 kilometrů římských silnic odhalila, že Věčné město bylo spíše slepou uličkou. Která města tedy tvořila skutečné dopravní srdce impéria?
Mezinárodní tým vědců z univerzit v Aarhusu, Barceloně a Londýně využil metody síťové vědy a zmapoval neuvěřitelných 299 171 kilometrů římských pozemních komunikací napříč Evropou, Afrikou a Blízkým východem. Vytvořili tak dosud nejpodrobnější digitální model, který jim umožnil analyzovat, kudy vedly nejrychlejší a nejfrekventovanější trasy v období 2. až 4. století našeho letopočtu.
Výsledky, publikované v prestižním časopise Nature Communications, jsou překvapivé. Zdaleka nejlépe napojeným městem nebyl Řím. Mnohem víc než on tuhle roli hrála města jako Antiochie v dnešním Turecku, Ancyra (dnešní Ankara), Byzantion (pozdější Konstantinopol) či řecký Korint. Odborně se tomu říká "mezilehlost" a měří, přes která místa vede nejvíc nejrychlejších tras.
Spoluautor studie Tom Brughmans to shrnuje slovy: "Italský poloostrov je apendix silniční sítě říše a Řím leží v polovině tohoto apendixu." Nejrušnější tepna říše se totiž srdci Itálie a samotnému Římu vyhýbala. Vedla podél severoafrického a levantského pobřeží přes Antiochii a Ancyru, u Byzantionu překročila do Evropy a pokračovala přes Balkán a Pádskou nížinu do Francie.
Důvody byly čistě geografické. Korint ležel na úzké šíji a kontroloval veškerý pozemní pohyb na Peloponés a z něj. Ancyra byla klíčovým uzlem v Anatolii. A Byzantion, ten stál na strategickém místě kde se stýká Evropa s Asií. Jeho výjimečná poloha z něj dělala mnohem přirozenější centrum pozemních tras než Řím, uvězněný na Apeninském poloostrově.
Dobrá poloha v síti se vyplácela i správě říše: 24 ze 45 provinčních hlavních měst leželo v nejlépe propojených částech sítě, což usnadňovalo správu, výběr daní i rychlé přesuny legií.
Samotné rčení "všechny cesty vedou do Říma" přitom vůbec nepochází z antiky. Poprvé je doloženo až roku 1175 u francouzského teologa Alana z Lille, a to jako morální metafora o cestách k Bohu.
Proč Řím silnice nepotřeboval
Nabízí se tedy otázka, jak mohlo Věčné město fungovat jako centrum říše, když bylo dopravně na periferii? Odpověď leží na vodě. Řím nebyl uzlem silničním, ale námořním. Jeho životodárnou tepnou bylo Středozemní moře, po kterém do přístavu Ostia proudilo obilí: Egypt zajišťoval dodávky zhruba na čtyři měsíce v roce a severní Afrika na zbylých osm. Lodní doprava byla nesrovnatelně levnější než ta pozemní.Římské silnice, přestože byly technickým zázrakem, sloužily hlavně armádě a státní správě, ne masovému obchodu. Byly páteří státní moci, která umožňovala bleskové přesuny legií a kurýrů státní pošty cursus publicus. Jejich kvalita byla legendární. Historik Prokopios v 6. století obdivoval Via Appia ještě 900 let po jejím dokončení: kameny k sobě podle něj přiléhaly tak těsně, jako by srostly, a ani staletí provozu na nich nezanechala stopy.
Dědictví římských inženýrů přetrvalo věky. Autoři studie zjistili, že průběh římských silnic se středně silně shoduje s trasami dnešních hlavních komunikací. Například španělská silnice N-340 z velké části kopíruje starověkou Via Augusta. Mnohé z těchto tras sloužily jako hlavní dopravní tepny po celý středověk a jejich pozůstatky jsou v krajině patrne dodnes.
Analýza silniční sítě tak nepřímo ukazuje, proč se těžiště moci v pozdní antice přesunulo na východ. Když císař Konstantin Veliký roku 330 založil na místě starého Byzantia nové hlavní město, Konstantinopol, nešlo jen o politické gesto. Strategicky si vybral místo, které podle nové analýzy patřilo k nejlépe propojeným bodům celé pozemní sítě – na rozdíl od starého Říma, který už tehdy stál a padal s loděmi připlouvajícími z provincií.
Zdroj: livescience.com, nature.com, wikipedia.org
Autor: Martin Suchoň
