Legenda o kamikaze - zachránil tajfun Japonsko před mongolskou invazí?
> OstatníV druhé polovině 13. století se mongolská říše rozkládala na obrovském území od východní Evropy až po Tichý oceán. Pod útoky Kublajchána padla dokonce Čína a roku 1279 zanikla i celá říše Jižní Sung. Na východním okraji mongolské říše však stále existovala země, která se odmítala podřídit – Japonsko. Kublajchán požadoval, aby Japonci uznali jeho nadvládu a platili pravidelný tribut. Japonská vláda však takové požadavky odmítla. Mongolský chán se tak dle očekávání rozhodl, že japonské ostrovy získá silou a začal shromažďovat síly na rozsáhlou invazi.
Na podzim roku 1274 vyplula z Koreje silná mongolská armáda. Přesné počty vojáků ani lodí dnes neznáme a středověké prameny se v číslech značně rozcházejí. Moderní odhady říkají, že armáda mohla mít kolem 15 000 mužů. Flotila, která je převážela, čítala podle běžně uváděných údajů stovky lodí.
Výprava nejprve zamířila na menší ostrovy Cušima a Iki, které leží mezi Koreou a japonským Kjúšú. Jejich obránci se Mongolům postavili, ale proti mnohonásobné přesile neměli žádnou šanci. Po dobytí ostrovů pokračovali útočníci k zálivu Hakata na severozápadním pobřeží Kjúšú.
Pro japonské samuraje představoval střet s Mongoly značné překvapení. Nebyl to totiž souboj, na jaký byli zvyklí. Tedy jednotlivých válečníků v čestném souboji. Mongolské vojsko bojovalo organizovaně ve větších skupinách, používalo pěchotu, jízdu a masovou lukostřelbu. Jeho vojáci navíc využívali bubny a gongy k předávání rozkazů. Poprvé se Japonci setkali také s něčím, co připomínalo rané střelné zbraně – s keramickými či kovovými nádobami naplněnými střelnou směsí, které po dopadu explodovaly.
Japonští bojovníci i tak dokázali klást tvrdý odpor. Mongolové sice pronikli do oblasti kolem Hakaty, ale jejich situace nebyla jednoduchá. Museli zásobovat vojsko z lodí, čelili japonským protiútokům a neměli jistotu, jak rychle dokážou své územní zisky rozšířit.
Dodnes není přesně známý důvod, Mongolové se však po bojích u Hakaty stáhli zpět ke svým lodím a vydali se na cestu do Koreje. Během návratu však jejich flotilu zasáhla silná bouře. Část lodí byla poškozena nebo zničena a mnoho vojáků zahynulo. Přesné okolnosti ústupu ani rozsah ztrát nejsou zcela jasné, ale výprava skončila pro Mongoly mnohem hůře, než původně očekávali.
Japonci naopak pochopili, že první invaze nemusí být poslední. A jejich obavy byly oprávněné. Kublajchán se Japonska nehodlal vzdát. Už v následujících letech podnikal kroky k přípravě nové a mnohem větší výpravy.
Japonsko se připravuje na druhý útok
Japonci nyní věděli, že mongolský útok může přijít znovu – a tentokrát se na něj hodlali připravit. Hlavním výsledkem těchto příprav byla mohutná kamenná obranná linie podél zálivu Hakata. Budování začalo v polovině 70. let a opevnění nakonec dosáhlo délky téměř 20 kilometrů. Jeho účelem nebylo ani tak Mongoly zastavit, ale především zabránit jim ve snadném vylodění a získání prostoru, odkud by mohli postupovat do vnitrozemí. Japonská vláda zároveň mobilizovala válečnické rody z celého západního Japonska. Při druhé invazi se tak měli Mongolové ocitnout v úplně jiné situaci.A Japonci se nespletli. Roku 1281 Kublajchán vyslal proti Japonsku mnohem rozsáhlejší výpravu. Tentokrát postupovaly separátně dvě hlavní armády – jedna z Koreje a druhá z jižní Číny. Historické prameny hovoří dokonce o více než 100 000 mužích a přibližně 4 000 lodích. Jako obvykle, moderní historici považují tato čísla za výrazně nadsazená. Jisté je, že šlo o jednu z největších námořních vojenských operací středověku.
První část invazních sil dorazila ke Kjúšú počátkem června. Mongolové se pokusili opět zaútočit na oblast Hakaty, ale tentokrát narazili na dobře připravenou obranu. Japonci se ukryli za opevněním a znemožnili útočníkům vytvořit bezpečné předmostí. Mongolové tak byli nuceni zůstávat z velké části na svých lodích a okolních ostrůvcích. Japonští samurajové navíc podnikali noční nájezdy na mongolské lodě. Nešlo tedy jen o pasivní obranu - Japonci systematicky ničili protivníkovi zásoby a narušovali jeho schopnost udržet armádu v bojeschopném stavu.
Situaci zkomplikovalo také to, že obě mongolské armády nedokázaly navzájem koordinovat svůj postup. Jižní vojsko, které mělo dorazit z Číny, se zpozdilo. Namísto rychlého soustředěného útoku tak Mongolové strávili dlouhé týdny v okolí japonských ostrovů. A čas pracoval proti nim. Na lodích se hromadili nemocní a docházely zásoby. Japonci pokračovali v útocích a invazní vojsko nemělo možnost jednoduše proniknout do vnitrozemí. Ale ta hlavní katastrofa měla teprve přijít.
V srpnu zasáhla oblast silná tropická bouře. Historici dnes považují bouři z roku 1281 za tajfun. Mongolské lodě byly v naprosto nevhodné situaci – velká část flotily byla soustředěna v omezeném prostoru a některá plavidla byla spojena dohromady, aby vytvořila jakousi plovoucí základnu. Silný vítr a obrovské vlny tak způsobily katastrofu. Obrovské množství lodí bylo zničeno, jiné najely na pobřeží a tisíce vojáků při bouři zahynuly. Podmořský archeologický výzkum skutečně dokázal existenci mnoha vraků mongolských lodí v oblasti Takashimy. Pro invazní armádu to znamenalo konec. Ti, kteří přežili, se pokusili vrátit na pevninu, ale většina vojáků padla, nebo nebyla zajata Japonci.
Právě zde vznikla slavná legenda o kamikaze – "božském větru", který měl Japonsko ochránit před cizími útočníky. Bouře skutečně sehrála zásadní roli, ale představa, že Japonce jednoduše dvakrát zachránila příroda, je zavádějící. Především při druhé invazi už Mongolové několik týdnů nedokázali prorazit japonskou obranu. Opevnění, mobilizace samurajů, námořní výpady a problémy s mongolským zásobováním sehrály významnou roli ještě před příchodem tajfunu. Kdyby Japonci nebyli připraveni, ani taková obří bouře by je nezachránila.
Proč ani tak početná armáda neuspěla? Mongolové byli pozemní říší a jejich největší vojenské úspěchy vznikaly na pevnině. V Japonsku však museli vést rozsáhlou námořní operaci přes otevřené moře a zásobovat armádu stovky kilometrů od hlavních center své moci. Na takový způsob boje zkrátka nebyli připraveni. A proti nim stála země, která měla čas připravit obranu a soustředit své bojovníky právě v místech očekávaného útoku.
Mongolská říše, která dokázala dobýt obrovské části Asie i Evropy, tak narazila na hranici, kterou nedokázala nikdy překročit. Japonsko zůstalo mimo její přímou kontrolu a dvě neúspěšné invaze se postupně proměnily v jeden z nejslavnějších příběhů japonských dějin.
Zdroj: Tajná kronika Mongolů - Pavel Poucha - Nakladatelství Lidové noviny - 2011 ; wikipedia.org
Autor: Jiří Klaus
