Princezny bojovnice ve starověkém Egyptě? Nová studie kostí vyvolává spory
Před 8 minutami > BleskovkyPředstava egyptské princezny evokuje luxus, šperky a pasivní život ve stínu faraona. Nová studie, publikovaná v červenci 2026, ale tento obraz radikálně mění. Analýza 3 800 let starých kosterních ostatků z královské nekropole v Dahšúru naznačuje, že některé ženy z elity mohly být zdatnými lovkyněmi či dokonce projít vojenským výcvikem.
Nález má přitom sám o sobě pohnutou historii. Ostatky několika princezen a krále Hora, které v letech 1894–1895 vykopal francouzský archeolog Jacques de Morgan, ležely přes sto let zapomenuté v dřevěné bedně v depozitáři Egyptského muzea v Káhiře. Znovuobjeveny byly teprve v roce 2020. Analýzu navíc komplikuje bizarní fakt, že všem princeznám chybí lebky – ty byly v roce 1906 odděleny a odeslány na lékařskou fakultu, kde se nenávratně ztratily.
Tým pod vedením egyptoložky Zeinab Hashesh se zaměřil na takzvané enteze, tedy místa, kde se svaly a šlachy upínají na kost. Opakovaná zátěž zde zanechává viditelné stopy. Podle vědců změny na kostech princezny Ity odpovídají opakovanému svírání rukojeti dýky, jejíž nádherný exemplář se zlatem a lapisem lazuli se v její hrobce skutečně našel. U princezny Noub-Hotep zase prohnutí záprstní kosti a robustní úpony na předloktí naznačují trénink v lukostřelbě. Její hrob obsahoval šípy "v úžasném stavu zachování".
Nálezy doplňují i stopy po zraněních. Princezna Itaweret měla například zhojené zlomeniny dvou žeber a únavové zlomeniny nártních kostí, což svědčí o aktivním a rizikovém životním stylu. Úrazy někdo odborně ošetřil. Princezny tak měly přístup k pokročilé lékařské péči, jakou popisuje Edwin Smithův chirurgický papyrus.
Kosti, které vyprávějí... nebo mlčí?
Nová interpretace však okamžitě narazila na odpor části odborné komunity. Kritici, jako je bioarcheoložka Sonia Zakrzewski, zdůrazňují že autoři studie neměli k dispozici srovnávací skupinu koster běžných Egypťanů z téže doby. Bez ní nelze s jistotou říci, zda byly změny na kostech princezen skutečně výjimečné. Svou roli mohly sehrát i jiné faktory jako věk, genetika nebo zcela jiné, nám neznámé opakované činnosti.Scott Haddow z Turínské univerzity dodává další problém: lukostřelba je vysoce asymetrická činnost, která zatěžuje obě paže odlišně. Nálezy na kostech jsou však zčásti oboustranné, což hypotézu o trénovaných lučištnicích oslabuje. Zbraně v hrobech tak mohly být stále jen symbolickými předměty pro posmrtný život, jak se dosud předpokládalo.
Celá debata skvěle ilustruje dlouhodobý předsudek v archeologii. U skythských kmenů se například hroby se zbraněmi automaticky považovaly za mužské, dokud analýza DNA neprokázala, že mnoho z těchto válečníků byly ve skutečnosti zeny. Egypt ukazuje opačný extrém: zbraně u prokazatelných žen se vysvětlily jako pouhé symboly.
Spor o egyptské princezny odhaluje víc o archeologii než o Dahšúru. Ukazuje, jak snadno dobové představy o genderových rolích ovlivní interpretaci nálezů. Kosti z dřevěné bedny možná nikdy nevydají jednoznačnou odpověď. Zůstává po nich ale nepříjemná otázka: kolik "bojovnic" zůstalo v dějinách přehlédnutých jen proto, že se po nich nikdo nedíval?
Zdroj: livescience.com, frontiersin.org, wikipedia.org
Autor: Pavel Koubík
