V bitvě u Klušina rozdrtili polští husaři obrovskou přesilu a vyrazili na Moskvu
Před 1 minutou > NovověkZačátkem léta, 4. července 1610 se poblíž ruské vesnice Klušino odehrála bitva, která patří mezi nejpozoruhodnější střetnutí raného novověku. Na jedné straně stála polsko-litevská armáda vedená zkušeným hejtmanem Stanisławem Żółkiewským, na druhé početně mnohem silnější rusko-švédská armáda pod velením knížete Dmitrije Šujského. Přestože Poláci disponovali jen zlomkem sil svého protivníka, dokázali zvítězit způsobem, který jim otevřel cestu až k Moskvě.
Po smrti cara Fjodora I. v roce 1598 se Rusko propadlo do období temna známého jako Smuta. Země byla oslabena hladomory, povstáními a nekonečnými boji o trůn. Situaci navíc komplikovali takzvaní "falešní Dmitrijové", kteří tvrdili, že jsou zázračně zachráněným synem Ivana Hrozného a mají legitimní nárok na vládu.
Této nestability v Rusku se snažilo využít Polsko-litevské společenství. Král Zikmund III. Vasa v roce 1609 oblehl strategicky významný Smolensk. Rusové proto rychleně shromáždili velkou armádu, jejímž cílem bylo obležení prolomit a Poláky vytlačit ze země.
Polsko-litevské vojsko pod velením Stanisława Żółkiewského čítalo přibližně 7 000 vojáků. Hlavní sílu tvořilo asi 5 500 jezdců, z nichž většinu představovali legendární okřídlení husaři. Pěchoty měl Żółkiewski jen opravdu minimum, maximálně 400 mužů. Proti němu stála armáda Dmitrije Šujského navíc podporovaná švédskými jednotkami vedenými Jacobem De la Gardie. Celkové počty se různí, ale většina historiků odhaduje sílu vojska na 30 000 až 35 000 mužů. Tedy mnohonásobnou přesilu.
Żółkiewski si dobře uvědomoval, že pokud nechá protivníka spojit všechny síly a převzít iniciativu, jeho šance na vítězství budou minimální. Rozhodl se proto zaútočit jako první. V noci z 3. na 4. července vyrazila polsko-litevská armáda na rychlým pochodem směrem ke Klušinu. Po několika hodinách dorazila k nepřátelskému táboru a brzy za úsvitu zahájila útok. Překvapení se však nepovedlo úplně dokonale. Rusové stihli zaujmout obranná postavení a připravit se na boj. Terén navíc nebyl vhodný pro jízdní armádu. Bojiště totiž protínaly ploty, zahrady a dřevěné ohrady.
Bitva začala kolem páté hodiny ranní útokem jízdy. Okřídlení husaři patřili k elitě tehdejší evropské kavalerie. Byli vyzbrojeni dlouhými kopími dlouhými až šest metrů, šavlemi a pistolemi. Jejich hlavní předností byla disciplína a schopnost provádět opakované koordinované útoky ve vysoké rychlosti. První údery husarů dopadly na slabší ruskou jízdu. Ta se pod tlakem začala stahovat, ale to ještě v bitvě nic neznamenalo. Obránci se kryli za ploty a polními opevněními, která narušovala sílu jezdeckých útoků. Některé husarské oddíly musely útočit opakovaně. Podle dobových zpráv provedly během bitvy i více než deset ztečí. V některých úsecích bojiště se bojovalo celé hodiny.
To si začalo vybírat svoji daň. Polsko-litevská armáda byla výrazně početně slabší a její jezdci byli vyčerpáni neustálými útoky. Żółkiewski však dokázal využít slabin protivníka. Ruské jednotky byly složeny z různorodých oddílů s rozdílnou úrovní výcviku a disciplíny. Navíc mezi ruskými a zahraničními žoldnéři nepanovala úplná důvěra. Husaři vytrvali a postupně se začaly objevovat trhliny v obraně. Polským jezdcům se podařilo prorazit některé pozice a zatlačit některé ruské oddíly zpět.
Klíčovým se stal rozklad morálky části spojeneckého vojska. Švédští a další cizí žoldnéři si uvědomili, že bitva se nevyvíjí podle očekávání. Část z nich zahájila jednání o kapitulaci, jiní začali sami postupně ustupovat. Jakmile se zpráva o jejich odchodu rozšířila po bojišti, situace se rychle zhoršila i pro ruské jednotky. Kolem poledne se už obrana začala hroutit. Ruská jízda ustupovala a jednotlivé oddíly ztrácely vzájemné spojení. Sám kníže Dmitrij Šujskij nakonec bojiště opustil a zamířil urychleně k Moskvě.
To byl rozhodující okamžik. Útěk velitele proměnil porážku v naprostý chaos. Velká část armády se neorganizovaně rozprchla. Mnoho zahraničních žoldnéřů složilo zbraně a přešlo na stranu vítězů. Poláci získali rozsáhlou kořist včetně děl, praporů, zásob a vojenského vybavení.
Přesné počty padlých nejsou známé, ale rozdíl mezi oběma stranami byl značný. Polsko-litevská armáda přišla přibližně o 400 mužů. Na straně rusko-švédské armády se odhady pohybují mezi 5 000 a 10 000 mrtvými, raněnými a zajatými. Další tisíce mužů dezertovaly nebo byly rozprášeny během ústupu. Poměr ztrát tak patřil k největším v evropských dějinách 17. století.
Vítězství mělo dalekosáhlý význam. Porážka u Klušina zničila hlavní armádu cara Vasilije IV. Šujského a otevřela Polákům cestu do nitra Ruska. Již o několik týdnů později byl car sesazen. Moskevští bojaři nabídli ruský trůn polskému princi Vladislavovi, synovi krále Zikmunda III. V září 1610 vstoupila polská vojska do Moskvy. Zdálo se, že Polsko-litevské společenství dosáhlo vrcholu své moci a že Rusko se stane jeho vazalem. Vývoj však překvapivě nabral jiný směr. Proti polské přítomnosti vypukla povstání a po několika letech bojů byli Poláci z Moskvy vytlačeni.
Přesto zůstává skutečností, že právě vítězství u Klušina umožnilo jeden z nejodvážnějších vojenských podniků evropských dějin – dobytí hlavního města jedné z největších zemí světa malou armádou, která ještě několik týdnů předtím čelila několikanásobné přesile.
Zdroj: Šlechtická demokracie - Jan Květina - Pavel Mervart - 2011 ; wikipedia.org
Autor: Pavel Koubík
