Záhadná baňka na hradě Gnandstein. Sloužila k výrobě elixíru života?
Před 2 minutami > BleskovkyArcheologické objevy často odhalují běžný život, ale někdy naznačí i tajné praktiky. Nedávno oznámený nález z hradu Gnandstein v Sasku spadá do druhé kategorie. Keramická nádoba stará přes 500 let není jen obyčejný džbán. Její tvar svědčí o jediné věci – destilaci. Co se v ní ale připravovalo a proč právě na hradě?
Oznámení Saského zemského úřadu pro archeologii (LfA) z června 2026 vzbudilo pozornost. Během stavebních prací na jednom z nejlépe dochovaných románských hradů v Německu, Gnandsteinu, narazili archeologové na pozoruhodný artefakt. V prostoru zbořené západní části hradu ležela téměř neporušená, přibližně 35 cm vysoká keramická baňka. Nádoba s baňatým tělem, úzkým hrdlem a třemi malými nožkami byla zvenku částečně zeleně a uvnitř žlutě glazovaná.
Tvar a provedení podle archeologů ukazují spíše na řízený technický proces než na pouhé skladování. Jedná se o spodní díl destilačního aparátu, takzvanou kukurbitu. Na její hrdlo se nasazoval kopulovitý nástavec zvaný alembik, na jehož chladnějším povrchu kondenzovaly páry zahřívané látky a stékaly do sběrné nádoby. Problém je, že uvnitř baňky nebyly nalezeny žádné zbytky. Jak úřad přiznává, "co se v ní destilovalo, zůstává otevřené".

Keramická destilační baňka z hradu Gnandstein , Vygenerováno pomocí Open AI Images 2.0
Voda, která hoří, a duch ve skle
Destilace, technika zdokonalená arabskými učenci v 8. a 9. století, byla v pozdním středověku v Evropě na vzestupu. Jejím nejslavnějším produktem se stal alkohol, nazývaný aqua vitae ("voda života") nebo aqua ardens ("hořící voda"). Schopnost kapaliny hořet působila jako zázrak, spojení protikladných živlů. Destilací se z rostlin získával jejich "duch" – esence, která léčila a uchovávala. V době, kdy průměrná délka života byla kolem 30 let a Evropa se stále vzpamatovávala z černé smrti, byla aqua vitae vnímána jako možný lék na smrtelnost.Destilace však nesloužila jen k výrobě pálenky a bylinných tinktur. Právě v hornickém Sasku, srdci evropské metalurgie 16. století, měla i ryze praktické využití. Pomocí destilace se vyráběly silné minerální kyseliny jako aqua fortis (kyselina dusičná), které dokázaly rozpsutit stříbro a oddělit ho od zlata. Nález na hradě tak mohl souviset s lékárenstvím, ale klidně i se zkoušením kovů. Podle materiálu se mohlo jednat o alkohol, rostlinný extrakt, minerální přípravek nebo léčivou tinkturu, což z nálezu činí malou záhadu.
O tom, jak takové aparáty vypadaly, máme skvělé svědectví. V roce 1500 vydal štrasburský ranhojič Hieronymus Brunschwig knihu "Liber de arte distillandi", vůbec první tištěnou příručku o destilaci. Její dřevoryty zobrazují nádoby nápadně podobné té z Gnandsteinu. Hrad v té době patřil rodu von Einsiedel, který podporoval reformaci a udržoval kontakty s Martinem Lutherem. Nešlo tedy o žádné zaostalé sídlo.
Nález z Gnandsteinu je tak cenný dukaz, že raná chemie a alchymistické praktiky nebyly výsadou jen císařských dvorů, jako byl ten Rudolfův v Praze. Zájem o tajemství hmoty a hledání "páté esence" prostupoval společností až k místní šlechtě, která ve svých sídlech zřizovala malé laboratoře. Zda v nich hledala lék na věčný život, způsob, jak zbohatnout, nebo jen vyráběla účinnější léky, se už asi nikdy nedozvíme.
Zdroj: arkeonews.net, medienportal-grimma.de, wikipedia.org
Autor: Martin Suchoň



