Zaniklá povolání: lidé se živili i sběrem mravenců

7.3.2023, 09:57 > Ostatní

Napříč staletími vznikaly různé způsoby, jak si člověk mohl vydělat na své živobytí. Chov zpěvného ptactva v domácnostech zámožných rodin zrodil brabenáře, který sušil kukly pilných mravenců, aby se všichni ti kanárci, sýkorky, červenky a jiní měli čím krmit. Vysoká poptávka po papíru přinesla profesi hadráře, který po domácnostech sbíral nevábné tkaniny, často používané k osobní hygieně. Proto také zrovna hadráři trpěli mnoha neduhy, které byly i nakažlivé. Nesmíme zapomenout zmínit ani talentované obchodníky, jakými byli koňští handlíři. Aby dokázali za velké peníze úspěšně prodat i starou herku, sahali po všelijakých prostředcích, které z takového koně dokázaly udělat ušlechtilého plnokrevníka.

Brabenář alias sběrač kukel mravence lesního

O brabenáři jste již pravděpodobně slyšeli již mnohokrát. Víte však, čím se takový brabenář vlastně živil? Mravenčími kuklami – konkrétně tedy jejich sběrem a následným sušením, aby vydržely co nejdéle. Sušené mravenčí kukly sloužily jako krmení a lék pro ptactvo. Počátek brabenářského povolání se dá datovat zhruba do období renesance, kdy se objevuje chov zpěvných ptáků v klecích.

Aby se brabenář ke kuklám vůbec dostal, musel prosít jednu vrstvu mraveniště, kde byly kukly uloženy. Na sítu k tomu použitému tak zůstaly jen hrubé kusy jako bylo jehličí a větvičky. Pod sítem byl rozprostřený šátek, na který propadli mravenci i s vajíčky. Brabenář u šátku svázal cípy směrem nahoru a do rohů položil chrastí. Mravenci do rohů instinktivně začali nosit kukly do bezpečí. Brabenář si kukly posbíral a mravence odstranil pomocí hrubého hadru. Jiní na to šli tak, že pro takto proseté mravence vykopali kruhový příkop, který naplnili vodou a na vzniklý ostrůvek uprostřed dali chrastí. Mravenci své kukly začali nosit tam.

Práce na mraveništi se samozřejmě neobešla bez kousanců. Proti kousancům pomáhalo potření rukou bezinkovou šťávou. Nicméně pro mravence byl pach šťávy natolik nepříjemný, že si své mraveniště postavili jinde a brabenář je musel opět najít. Někteří se tak bezinkové šťávy vzdali než, aby museli ztrácet čas hledáním nové adresy svých mravenců.



Za jaro a léto si takový brabenář přišel na docela slušný přivýdělek. V roce 1892 to činilo 200 guldenů (rakousko-uherská měna; v přepočtu na dnešní koruny to bylo cca 24 tisíc).

Vzhledem k tomu, že činnost brabenářů měla neblahý vliv na mravenčí populaci i ekologii v lese, byla v mnoha zemích omezena nebo rovnou zakázána. V dolním Rakousku se brabenářatví provozovalo až do 70. let 20. století. Ve střední Evropě vymizelo již o 50 let dříve.

Hadrník – ten, co sbíral špinavé hadry, kosti i železo

S vynálezem Gutenbergova knihtisku rostla v Evropě touha po informacích a s ním i nutnost produkce dalšího a dalšího papíru, který vystřídal ještě nedávno používaný pergamen. Zatímco surovinou pro výrobu pergamenu byly zvířecí kůže, pro výrobu papíru se používaly staré hadry. Díky této potřebě vzkvétajícího papírenského průmyslu vznikla možnost zajímavého přivýdělku - světlo světa spatřilo povolání hadráře. Zpravidla se jednalo o neduživé osoby, které jinou profesi ani vykonávat nemohly. Například v Čechách to byl v některých obcích vysloužilý voják. Z dnešního hlediska byla práce hadráře docela nezáviděníhodná.

Hadrářům (jinak také hadrlumpům) se dostávaly staré tkaniny plné špíny, hmyzích vajíček, hlístů a červů. Však se také jednalo o hadry, které byly využívány k mytí, utěsnění průduchů v domech nebo jako menstruační pomůcka. Není divu, že se u těchto osob vyskytovaly infekční choroby jako byl svrab nebo tyfus. Ani sněť slezinná nebyla žádnou vzácností. Však také nákaza touto bakterií byla nejčastější příčinou úmrtí hadrníků.

A jak vypadal takový typický den hadráře? Správný hadrář byl vybaven kárkou, kterou vždy táhl za sebou. Někteří z nich měli docela silný hlas, kterým oznamovali svoji přítomnost v obci. Jiní si pro tyto účely vypomohli píšťalkou nebo zvonkem. Samozřejmě je doprovázel pro ně typický zápach. Domácnosti dostaly výměnou za hadry střižní zboží (textilní látky vhodné k dalšímu zpracování např. pro ušití oděvu apod.).Po úspěšném sběru se hadrář vrátil domů, kde jeho žena a děti hadry roztřídily. Takto vytříděná hromada putovala do papírny, kde za ni dotyčný obdržel hotovost. Vedle hadrů spadaly do sběru i ostatní dále upotřebitelné suroviny jako byly kosti a železo.



Bohužel také docházelo k pašování hadroviny za hranice Aby se tomuto nešvaru zamezilo, byl každý hadrář přidělen jedné papírně, které byl také zavázán. Každý z nich měl dokonce i svůj pas. Hadráři tak pravidelně putovali od domu k domu až do 20. století.

V roce 1939 se Göring jako říšský komisař pro využívání sběrných surovin vyslovil, že hadry jsou pro Německo důležitou surovinou. Nabádal pro to občany, aby se intenzivně věnovali jejímu sběru. Dle jeho slov, zejména školáci, mohli dopomoci k surovinové nezávislosti Velkoněmecké říše. A ti se do toho také se vší vervou pustili, takže na tradiční hadráře mnoho práce nezbývalo. Pár se jich ještě objevilo po válce ve východním Německu, než tato profese vymizela úplně.

Koňař – vychytralý předchůdce prodejce aut

Jelikož koňaře neboli koňského handlíře živil obchod, potřeboval umět dobře jednat s lidmi. Musel odhadnout jejich tajná přání, pochlebovat jim a zapůsobit na ně tak, aby jim byl schopen za spoustu peněz prodat i toho nejzbídačenějšího koně. To, jak moc je kůň ve špatném stavu, samozřejmě nesmělo být poznat. Proto se koně k tomuto účelu také „vylepšovali“.

Pokud byl kůň starý, brousily se mu zuby nebo se rovnou vytrhly. Jestliže bylo třeba z obyčejného koně udělat anglického plnokrevníka, nařízl se sval pod ocasem, aby odstával podle tehdejší módy. Aby kůň lépe slyšel a dobře poslouchal, vytáčely se mu uši. Pro odlehčení kroku se strhávaly podkovy.

Kůň bez podkov se však musel proklusat na měkkém povrchu. Na tvrdším by krok koně rozhodně nebyl lehkým. Při předvádění potencionálním kupcům bylo ideální zvíře postavit před bílou zeď, aby vypadalo vznešeněji. Stáj musela být dobře osvětlená. Dobrým trikem bylo zakrytí nevyhovujícího koně dekou. Tímto se zvýšila zvědavost kupujícího, protože se domníval, že právě pod dekou se ukrývají mnohem cennější kousky. A pokud nový majitel časem odhalil skutečný stav svého zakoupeného koně, dala se jednoduše svalit vina na nedbalost jeho podkoního.



Vedle toho práce koňského handlíře spočívala nejen ve zkrášlování, ale i naopak. Běžně se totiž stávalo, že měl ve stáji koně kradené. Aby je policie nemohla poznat, musel tato zvířata proměnit v levné kusy, které by nikdo nechtěl ani zadarmo. V tomto případě jim třeba zabodl hřebík do kopyta nebo zplstnatěl srst.

Vrcholným trikem koňařů bylo najímání herců. Mohlo se jednat například o dvojici mužů, z nichž jeden představoval zájemce a druhý jeho doprovod. Herec představující kupce se radil s „doprovodem“, sice potichu, ale tak, aby to skutečný zájemce o koupi mohl slyšet. Falešný kupec svému falešnému doprovodu nadšeně sděloval, jak se mu daný kůň nesmírně líbí. Přítomnost falešného kupce a jeho předstíraný zájem obvykle vedl k rychlému obchodu mezi koňařem a skutečným zájemcem. Jak je vidět, každý koňský handlíř musel být i dobrý psycholog. Ne však každý byl nekalým podvodníkem.

Zdroj: VIESER, Michaela. Mastičkáři, čichači kávy, brabenáři, aneb, Čím se živili naši předkové.

• Starověk
• Antický Řím
• Antické Řecko
• Egypt
• Středověk
• České země
• Anglie
• Francie
• Svatá říše římská
• Blízký východ
• Novověk
• Evropa
• Amerika
• Ostatní
• Časová osa dějin

#bitva (43)   #zivot v antice (41)   #legie (28)   #nabozenstvi (25)   #stavby (25)   #zivot ve stredoveku (21)   #16. stoleti (19)   #sparta (14)   #rytiri (14)   #caesar (14)   #14. stoleti (13)   #atheny (12)   #17. stoleti (12)   #otroci (11)   #persie (11)   #premyslovci (9)   #falanga (9)   #husite (9)   #oblehani (9)   #plantageneti (9)   Zobrazit všechny štítky