V rytířských turnajích rozhodoval vítěz o životě a smrti poraženého
31.1.2023, 09:04 > StředověkDo života rytíře jednoznačně patřila i účast na turnajích. Nejen, že se jednalo o prestižní záležitost, která vítězi vynesla slávu a bohatství. Zároveň šlo o formu, jak se rytíř mohl pravidelně udržovat v kondici pro následný boj ve válečném tažení. Stejně jako bitvy, ani turnaje se neobešly bez vážných zranění, která byla mnohdy smrtelná.
Základní kámen položila Francie
Prapůvod rytířských turnajů hledejme ve starověkých válečných hrách. Podoba rytířských her, jak ji známe ze středověku, vzniká ve Francii. První zmínky o rytířském turnaji pocházejí již z 9. století. Turnaje byly prostředkem k trénování a udržení bojové výkonnosti. Vytrénovanost rytířů měla zásadní vliv na výsledky bitev. Zároveň byla účast na takové akci otázkou prestiže. Vítězný rytíř byl vždy obdivován a často obdržel i hodnotné trofeje. Souboje probíhaly v různých formách. Na začátku programu se zpravidla utkali pěší ozbrojenci.Druhy turnajových disciplín
Na kolbišti se setkávali dvě vůči sobě nepřátelské jízdy rytířů i dvojice. Hromadné zápasy se nazývaly buhurta. Zápasy dvojic byly nazývány tjost.Účastníci byli vybaveni dřevcem, který byl na konci tupý (na rozdíl od válečného kopí). Dřevce byly často bohatě pomalované.
Významným typem souboje byly tzv. ordály, kde už se prakticky bojovalo na život a na smrt. Ordály mohly proběhnout jak mezi jednotlivci, tak i skupinově. Nejdřív proběhl souboj mečem. Pokud nebylo o vítězi rozhodnuto, následoval zápas. Vítěz směl poraženého usmrtit, což nebývalo žádnou vzácností.
Pravidla se napříč zeměmi různila. Například podle velšského způsobu bylo úkolem bojovníka zlomení kopí na štítu soupeře a jeho vyhození ze sedla. Vrcholem bylo zasažení protivníka do přilby a sražení klenotu. Takzvaný klenot byl buď chochol z peří nebo ozdoba vyobrazující nějaké zvíře (koně, lva, orla apod.) umístěná na přilbě. Nežádoucí bylo zranění koně soupeře nebo stržení uzdy.
Utrpení válečných koní
Koně se při turnajích často báli, proto jim z těchto důvodů byly zakrývány oči a zrak vedení zvířete bylo plně na daném rytíři. Ani tak nemusela být tato zvířata ušetřena. I když nedošlo ke zranění koně dřevcem či mečem, mohlo dojít k nepříjemnému poranění dolní části páteře při silném nárazu a dopadu rytíře v těžkém brnění zpátky do sedla, poté co stál ve třmenech. Stejně jako rytíře i koně při turnajích potkávala smrt.
Kolébka heraldiky
Vzhledem k tomu, že rytíř vždy náležel ke šlechtickému stavu, měl každý z nich svůj vlastní erbovní znak. Pořadatelé turnajů se museli mezi znaky jednotlivých šlechtických rodů vyznat, aby je také správně uvedli včetně všech jejich titulů, z čehož se postupně vyvinula heraldika (nauka o pravidlech, dle nichž se tvoří, kreslí a určují znaky a erby).
Zdroj: DUŠEK, Jaromír. Kůň ve službách člověka: (středověk). Praha: Apros, [1995]. ISBN 80-901100-6-1.
Středověké hry a sport – Mgr. Jan Mezník. Theses.cz – Vysokoškolské kvalifikační práce [online]. Dostupné z: https://theses.cz/id/e4ykyo/
Autor: Denisa Volfová
