Trubadúři: galantní básníci zrození středověkem a jižní Francií
1.2.2023, 09:28 > Středověk > FrancieKde se vzala představa zamilovaného básníka či zpěváka, který skládá své vyvolené dámě hold prostřednictvím milostných veršů? Kořeny tohoto ideálu v evropské tradici zřejmě zapustily ve středověku, kdy se kultura dvorské lásky rozvinula v období kolem 11. století.
Trubadúr: umělec a milovník
Slovo trubadúr pochází zřejmě z okcitánštiny a znamená „tvůrce“.Trubadúr byl vzdělaný, umělecky nadaný a galantní muž. Vybral si svou dámu, kterou zahrnoval (ideálně) platonickou láskou, jež se projevovala především skládáním oslavných a zamilovaných písní a básní. Tomuto fenoménu se obvykle přezdívá dvorská láska a najdeme ho v mnoha evropských uměleckých dílech: vzpomeňme třeba na paní Dulcineu, jež ovládla srdce Dona Quijota (ačkoli zde jde již do značné míry o satiru).
Sladká Francie
Kultura dvořících se básníků pravděpodobně vznikla v jižní Francii, konkrétně v Akvitánii. Na dvoře zdejšího vévody se uměleckým múzám dařilo, a tak se tu hojně rozvíjely.Sám vévoda Vilém IX. (1071-1126) patřil mezi nejvýznamnější trubadúry vůbec. Sám skládal básně a písně, které oslavovaly radosti života a hlavně lásku.
Když se pak akvitánskou vévodkyní stala jeho dcera Eleonora – charismatická a krásná žena – získali trubadúři dokonalou paní pro své písně. A protože Eleonora rodnou Akvitánii a její atmosféru hluboce milovala, rozvíjející se uměleckou kulturu dál podporovala.
Protiklad chrabrého rytíře?
Fenomén galantních zpěváků, kterým ke štěstí stačí jen úsměv jejich vyvolené dámy, se nám na temný středověk může zdát poněkud překvapivým společenským konstruktem.Na jednu stranu mohlo jít o reakci na společenský vývoj. Ženy z vyšších vrstev se stávaly vzdělanějšími a občas i samostatnějšími, než bylo doposud zvykem (zmiňovaná Eleonora Akvitánská je toho nejzářnějším příkladem). Šlechtičnám už najednou nestačili obhroublí rytíři, kteří ani neuměli číst. Jejich přízeň získávali muži vzdělanější a jemnějších mravů.
Na druhou stranu si nelze představovat, že trubadúr byl nějaký zženštilý básník. Například vévoda Vilém IX. se účastnil křížové výpravy a šlo o velkého válečníka. Navíc se samozřejmě předpokládalo, že trubadúr se za svou vyvolenou bude umět i postavit.
Nedá se tedy říct, že by byl trubadúr protikladem k válčícímu rytíři. Šlo spíš o určitý ideál toho, jak by se muž měl dvořit dámě svého srdce.
Na křídlech múz ke dvoru králů
Trubadúrství mělo další zajímavý společenský efekt. Zatímco (v nám známých začátcích) se trubadúři rekrutovali z řad vyšší šlechty, postupně mezi ně začali pronikat i muži z nižších vrstev.Pohledný muž, který byl zároveň schopným básníkem a lichotníkem, se tak najednou mohl dostat do prostředí šlechtických a královských dvorů a mít zde dokonce i určitý vliv. A protože šlechtici byli mnohem více vychováváni k válčení, otevírala se tak mladým ambiciózním a umělecky nadaným mužům z chudších poměrů cesta k úspěchu, o jaké se jim před pár generacemi ani nesnilo.
Podobně mohlo v dané době vynést člověka do vyšší společnosti už snad jen kněžství. Tím méně by nás mělo překvapit, že řada velmi schopných trubadúrů byli právě církevní představitelé.
Šíření trubadúrské tradice
Trubadúři se stali natolik populárními, že se tato tradice začala šířit do dalších koutů Evropy. V severní Francii se začali objevovat truvéři, kteří na trubadúry z jihu úzce navazovali. Na konci 12. století potom v sousedním Německu začali působit minnesängeři, kteří převzali štafetu a dál tvořili a šířili milostnou a lyrickou poezii. Jeden z nejznámějších minnesängerů byl Wolfram von Eschenbach.Zdroj: Chaytor; H. J.: The Troubadours
Autor: Tereza Holubová
Štítky: #11. stoleti
#12. stoleti
#kultura
#umeni
.jpg){kind=link}
