Dřina a nekonečný dril. Běžný den v životě římského legionáře
10.6.2022, 09:34 > Starověk > Antický ŘímŽivot řadového legionáře v římském vojsku nebyl žádný med. Řím měl první skutečně profesionální armádu na světě a být vojákem tak bylo plnohodnotné zaměstnání. Šlo o fyzicky velice náročnou práci a legionář vedl těžký život. Ale vlastně kdo v té době nevedl? Kromě pár vyvolených, kteří se fyzické práci věnovat nemuseli, byla pro většinu lidí každodenní náročná práce něco zcela normálního. A legionář měl alespoň jistotu každodenního jídla, což pro každého platit nemuselo.
Od mariových reforem z období konce římské republiky, mohl do legií vstoupit kdokoliv nezávisle na hodnotě svého majetku. Veškerou výstroj mu zajistit stát a být vojákem se stalo zajímavou možností pro mladé nemajetné muže. Pravidelný žold, válečná kořist, jistota dostatečné stravy, nadprůměrná lékařské péče a vyhlídka na malý kousek půdy po skončení služby zněla jistě lákavě. Ano, voják sice riskoval svůj život, ale antický Řím rozhodně nebyl tak bezpečné místo, jak jsme dnes zvyklí. O život mohl člověk velmi lehko přijít i mimo boj.
Běžný den legionáře se dost lišil podle toho, zda-li jeho jednotka byla na válečném tažení, nebo například pouze dlouhodobě strážila hranice, jako třeba posádka známého Hadriánova valu. V tomto druhém případě měli vojáci obvykle svůj tábor ve kterém trávili měsíce i celé roky. Buď dřevěný, nebo v případě trvalejších táborů šlo o kamenné stavby s mohutnými hradbami. Právě z těchto vojenských táborů vzniklo mnoho současných evropských měst.
Nemysleme si ale, že v takovém případě se život vojáka skládal pouze z hlídkování na hradbách. Celý den byl vyplněn mnoha činnostmi a příliš volného času nezbývalo. Výcvik často začínal již hned po probuzení, obvykle nějakým fyzickým cvičením. Až poté následovala snídaně, kterou si vojáci sami vařili na otevřeném ohni. Obvykle ji vařil pouze jeden voják pro celé své stanové družstvo. Tedy asi osm lidí, kteří sdíleli společný stan, nebo místnost pro spánek. Snídaně byla zřejmě velmi stereotypní a skládala se z obilné kaše. V průběhu dne pak následovala další cvičení. Pro zlepšení kondice například běh, nebo velmi dlouhé pochody s plnou výstrojí. Případně výcvik se zbraněmi, nebo nacvičování manévrování stále dokola a dokola. Díky tomu římské legie získaly obrovskou taktickou výhodu, kdy jejich jednotky dokázaly i v bitevní vřavě perfektně provádět složité manévry.
Katafrakti - před obrněnými cválajícími tanky se třásli strachy i legionáři
Římský legionář neměl strach z žádného nepřítele. Jedna výjimka by se ovšem našla. Vojákům sloužícím na východní hranice říše začala tuhnout krev v žilách, jakmile uslyšeli těžký koňský dusot. Právě tento sílíc... celý článekPokud zrovna neprobíhal výcvik, muži se často věnovali práci. Legionáři totiž nebyli jen vojáci, ale také velmi kvalitní dělníci. Byli to právě oni, kdo stavěli vyhlášené římské silnice a prováděli další stavební práce. Menší část posádky se samozřejmě věnovala hlídkování. Noční hlídka rozhodně nepatřila mezi oblíbené činnosti vojáků. Při usnutí během hlídky hrozil trest smrti.
Když vojáci k večeru skončili s výcvikem, nebo prací, stejně už jim mnoho energie na nějaké radovánky nezbývalo. Legionáři si na ohni udělali večeři, obvykle opět obilná kaše či placky. Maso nebylo obvyklé a určitě nebylo na denním jídelníčku. Ve zbylých chvilkách před spánkem se pak věnovali čištění výstroje a spravování oblečení. Někdy se také samozřejmě našel čas a energie na nějaké povyražení. Nejčastěji třeba hra v kostky, ve které se legionáři nebáli vsadit i velkou část svého žoldu.
Celé tyto jednotvárné dny plné těžké práce směřovaly k jedinému. Aby byl voják perfektně připravený na tažení a boj. Když tažení započalo, běžný den v životě legionáře vypadal zcela jinak. Rozhodně nebyl méně náročný, ale kvůli tvrdému drilu na to byli vojáci připraveni. Díky výborné fyzické kondici byla římské legie obrovsky mobilní. Vojáci byli schopni ujít několik desítek kilometrů denně a často tak svojí rychlostí zaskočit nepřítele.
Každý večer vojenská jednotka, která se pohybovala na nepřátelském území, stavěla tábor uvnitř kterého nocovala. Unavení legionáři se tak ještě jednou museli vzchopit a vykopat hluboké příkopy, navršit valy ze zeminy a postavit dřevěné palisády. Následně pak ještě na přesně vymezených místech vztyčit své stany, ve kterých ale mohli díky opevnění spát v relativním bezpečí. Tyto pochodové tábory měly přesně daný tvar a strukturu. Tábor postavený na východních hranicích říše by byl prakticky identický s tím, který byste ve stejnou chvíli našli například v Británii. Ráno se tábory opět bouraly a příkopy zahrnovaly, aby nemohly být využity nepřítelem.
Život legionáře samozřejmě zahrnoval i boj, ale rozhodně ne tak často jak si dnes můžeme myslet. Naprostá většina vojáku se bitev zúčastnila jen několikrát za život. V určitém období římské říše, kdy se císaři soustřeďovali spíše na udržení hranic, než na výboje, se mohlo snadno stát, že se legionář během své služby nedostal do opravdového boje nikdy.
Zdroj: Bojové techniky starověkého světa - Simon Anglim
Autor: Petr Němeček
Štítky: #legie
#zivot v antice
